Věci, které se staly v minulosti, mohou vrhat stín do přítomnosti.

Před několika lety jsme s mým mužem trávili dovolenou v jedné nejmenované středomořské zemi. Já nikdy nevydržím celé dny jen tak polehávat na pláži, takže jsem se často vydávala objevovat okolí.

Manžel se mnou chodil jen občas, a protože jsem ho nechtěla nutit, většinu výletů jsem podnikala sama. A právě při jedné takové samostatné procházce se mi přihodilo něco, na co nedokážu ani s odstupem času zapomenout.

Bylo to nepříjemné místo

Ten den se obloha zatáhla a červencové slunce už tolik nepálilo, což bylo na chůzi ideální. Rozhodla jsem se vydat trochu dál, směrem, který jsem dosud neprozkoumala.

Šlo se mi dobře a ani jsem si nevšimla, jak daleko jsem se od našeho městečka dostala. Silnici lemoval hustý listnatý háj a jedna nenápadná pěšina mě zlákala k odbočení. Vedla přímo do jeho nitra, až k ruinám staré, napůl zřícené stavby.

Zastavila jsem se a snažila se odhadnout, co tu kdysi stálo, ale trosky mlčely. Místo působilo zvláštně nevlídně, skoro až tísnivě. Cítila jsem se tam dost nepříjemně. Už jsem se chystala otočit a vrátit se, když jsem zaslechla slabý dětský hlásek.

Samo o sobě to bylo zvláštní – ale ten hlas navíc mluvil česky, takže jsem mu rozuměla. Znejistěla jsem. Po zádech mi přeběhl mráz. S pocitem, že je tu někdo, kdo potřebuje pomoc, jsem neutekla a zkoumala okolí.

Prošla jsem i zbytky té polozřícené budovy, ale nikde nebylo ani živáčka. Přesvědčovala jsem se, že se mi to jen zdálo, jenže pak se ozval další hlas a hned po něm třetí.

Zoufalé dětské hlasy

Snažila jsem se rozpoznat, co mi ty hlasy chtějí sdělit. Po chvíli jsem pochopila útržky jednotlivých slov: ty děti plakaly, říkaly, že se bojí, a volaly po rodičích. Nevěděla jsem, komu vlastně odpovídám, ale nahlas jsem se zeptala, kde jsou.

Reakcí byly jen další prosebné, zoufalé hlásky. Byla jsem tak ohromená, že jsem nedokázala odejít. Hlasů přibývalo a já si začínala uvědomovat, že nejde o nic, co by mělo rozumné vysvětlení.

Bylo mi těch neviditelných dětí strašně líto, ale zároveň jsem cítila, že jejich příběh patří minulosti -a že je nějak spojený s tou rozpadající se stavbou. Postupně hlasy slábly, až nakonec úplně utichly.

Ještě chvíli jsem tam stála, jako by se mělo něco stát. Pak jsem se vydala zpět. Šla jsem jako ve snu, sotva jsem vnímala okolí. Naštěstí po silnici skoro nikdo nejezdil.

Místní lidé věděli, oč jde

Když jsem se svěřila manželovi, věděla jsem, že mě nebude mít za blázna. Jeho reakce mě ale překvapila: chtěl se tam hned druhý den podívat se mnou. Souhlasila jsem, ale když jsme k ruinám dorazili společně, nic zvláštního se tentokrát už neozvalo.

Večer jsme se v taverně dali do řeči s místními lidmi. To, co jsem do té doby jenom tušila, se začalo potvrzovat. Na tom tajemném místě prý kdysi stál sirotčinec, opuštěný už desítky let.

Lidé říkali, že se tam děly podivné věci a několik dětí tam tenkrát zemřelo za nejasných okolností. Nebyla jsem prý zdaleka první, kdo zaslechl dětské hlasy. Zbytek pobytu jsem na to musela pořád myslet a bylo mi těch ztracených duší líto.

Při odjezdu jsme se u ruin zastavili ještě jednou. A v jednu chvíli jsem zaslechla tichý vzlyk. Podívala jsem se na manžela — a podle jeho výrazu jsem poznala, že to slyšel také.

Pak se opět rozhostilo ticho. Dodnes si na ten zážitek občas vzpomeneme. Zajímalo by mě, jestli některá z čtenářek vašeho časopisu nezažila u Středozemního moře něco podobného.

Magda B., (57), Praha