Dohazovačství patří leda tak do Prodané nevěsty, v moderních dobách nemá co dělat. A pokud ano, pak působí poměrně legračně.

Dnes už to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Naši mi dohazovali ženicha, mladíka Ivana, protože si mysleli, že se s ním budu mít dobře. Jeho táta pracoval na okresním národním výboru a byl, jak se hezky říká, velké zvíře.

Bydleli ve vile a vzbuzovali dojem, že jsou mocní. Můj táta se s tím potentátem znal, protože spolu kdysi chodili do základky, a tak ho zval i s rodinou na návštěvy. Býval to pokaždé příšerný trapas.

Posadili nás s Ivanem vedle sebe jako dva vdolky, pozorovali nás, usmívali se a čekali, co si budeme říkat. Když nám bylo třináct, tak se to ještě dalo pochopit a vydržet, ale dělo se to i později, když jsme chodili do maturitního ročníku.

Bylo to k nevydržení. Myslím, že naši rodiče si nedělali legraci. Zalíbila se jim myšlenka, že se vezmeme a že se nám dobře povede.

Ivanovi rodiče slíbili přenechat nám patro ve vile, můj táta plánoval, že nám na pozemku za městem, který kdysi levně koupil, postaví malou chatičku, kde budeme trávit víkendy. Když tak přidá i ojeté embéčko, abychom měli do začátků dopravní prostředek.

Až naprší

Šíleně mi to lezlo na nervy. V té době jsem už měla vážnou známost, druhým rokem jsem chodila s Michalem, ale říci to doma bylo vyloučeno, musela jsem to tajit. Když jsem v zimě slavila osmnácté narozeniny, naši plánovali velkou oslavu vrcholící zásnubami.

Počítali s tím, že mě tam Ivan požádá o ruku, aniž se ho ptali, či to konzultovali se mnou. Tak to už mě ale pořádně naštvalo a zašla jsem na průmyslovku za Ivanem, se kterým jsme se ve skutečnosti skoro nebavili.

„Na těch narozeninách mě máš prej požádat o ruku,“ vmetla jsem mu do tváře. Pobaveně se zasmál a odpověděl: „Až naprší a uschne.“ Vypadalo to, že naše rodiče čeká zklamání.

Ozval se zvonek

Narozeniny se slavily ve velkém stylu, dokonce mi dovolili napít se šampaňského. Zhruba ve chvíli, kdy nás mladé moje dojatá maminka pobídla slovy: „No tak se děti nestyďte a povězte si, co k sobě cítíte,“ se ozval domluvený zvonek.

Vešel Michal s kyticí karafiátů a požádal mámu a tátu o mou ruku. Přítomným div nevylezly oči z důlků.

A aby toho nebylo málo, povstal Ivan a vyděšené společnosti oznámil, že tedy on o žádnou ruku nikoho žádat nebude, protože ho holky stejně moc nezajímají a do budoucna se hodlá věnovat především vědecké kariéře. Rodičům spadly brady.

Tu hlavní třešničku na dortu, tedy fakt, že jsem těhotná, jsme si s Michalem šetřili až ke kávě a dezertu. Rádi na to všichni vzpomínáme. Postupem let se navíc ukázalo, že Ivan je gay. Dnes má přítele a je spokojený, stejně jako my s Michalem. Vychovali jsme tři děti a dnes už se radujeme i z vnoučátek.

Kateřina (65), Brno