Rozpad synova manželství mě zasáhl hlouběji, než jsem si chtěla připustit. Nejhorší okamžik nastal, když se u nás ve dveřích objevila naše malá vnučka s plyšákem v náručí.

Když mi syn Tomáš jednoho odpoledne zavolal, že se rozvádí, cítila jsem, jako by se mi na okamžik zastavil dech.

Vůbec jsem to nečekala, protože si vždy rád své problémy řešil sám a nás s manželem tím příliš nezatěžoval. Jeho žena prý delší dobu holdovala alkoholu a skončila v léčebně.

Přestože jsem celý život předstírala, že mě už nic nepřekvapí, tahle zpráva mě zasáhla hlouběji, než jsem čekala, a to nejen kvůli němu, ale hlavně kvůli vnučce Johance, která do té chvíle znala svět jen jako bezpečné místo mezi rodiči, kteří ji milují.

Začala nám nová životní etapa

Pár dní od telefonátu už syn stál mezi dveřmi s kufrem, unavený a jaksi ztracený, a v náručí držel naši vnučku, která si palcem mnula okraje své oblíbené plyšové myšky.

V tu chvíli mi ani nedošlo, že nám začíná nová životní kapitola, o kterou jsme s manželem vůbec nežádali, a přesto přišla s nečekanou něhou, kterou jsme potřebovali.

První týdny byly zvláštní, naplněné směsicí praktických starostí, hlasitých večerů a momentů, kdy jsem pozorovala, jak se syn učí být otcem v jiném světě, než jaký plánoval.

Já jsem se v tom všem snažila najít vlastní roli, protože jsem pochopila, že už nejsem jen babička, která občas hlídá, ale někdo, kdo drží rodinu pohromadě. A přiznám se, že mě to někdy bolelo.

Ty chvíle, kdy jsem slyšela, jak se malá ze spaní ptá po mamince, nebo když jsem zahlédla syna sedět na zahradě s prázdným pohledem, který znal odpověď na otázku, kterou se bojíme vyslovit:

„Proč se dobré věci někdy rozpadnou, i když pro ně děláme všechno?“ Jednoho rána, když jsem Johanku oblékala do školky a ona se mi najednou pevně přitiskla k ramenům a zašeptala: „Babi, já jsem tady ráda,“ se ve mně něco pohnulo.

Trávíme víc času spolu

Jako by mi někdo po letech připomněl, že život nemá jen jednu linku, že není jen o těch vztazích, které máme nebo se nám rozpadly, ale i o těch, které se teprve rodí, nenápadně, v obyčejných dnech, kdy člověk ani netuší, že roste něco důležitého.

Najednou jsme s manželem trávili víc času spolu, oba tak nějak laskavější a já ho po tolika letech viděla, jak se směje s vnučkou, která mu seděla na kolenou a s vážným výrazem mu česala posledních pár vlasů na hlavě.

Říkala jsem si, že tohle je možná ta druhá šance, kterou člověk po šedesátce vůbec nečeká. A že můžeme děkovat osudu, že to takhle zařídil.

Ludmila S., 67 let, Opava