Některým lidem je nutno dát najevo, že se chovají nevhodně.

V práci jsem zažila různé typy vedoucích, ale jeden byl kapitolou sám pro sebe. Budu mu říkat pan Novák, i když se jmenoval jinak.

Byl to šéf oddělení, padesátník, který měl neustálou potřebu komentovat náš vzhled a naši náladu. Nejhorší ale bylo jeho neustálé dotýkání. Poklepání na rameno, úsměvy, které byly spíš slizké než laskavé.

Věděly jsme o jeho zvyku

S kolegyní Jarmilou jsme to vydržely dlouho, jenže dotěrnost pana Nováka se stupňovala. Začal chodit do kuchyňky, když jsme tam byly samy, a vykládal tam trapné vtipy, které nebyly ani vtipné, ani slušné. Jednoho dne nám s Jarmilou došla trpělivost.

Po dalším nevhodném komentáři jsme se na sebe podívaly a věděly, že je čas jednat. Potřebovaly jsme něco, co by ho nenápadně, ale účinně, potrestalo. Novák měl jeden zvyk.

Každý den v deset si dělal silné černé kafe, do kterého sypal pět lžiček cukru. Druhý den ráno, když byl šéf na ranní poradě s vedením, Jarmila diskrétně vklouzla do jeho kanceláře. Vyměnila mu cukr v dóze za něco, co na pohled vypadalo stejně – za sůl.

Opravdu to zabralo

Kolem desáté jsme jen čekaly. Novák se vrátil, zamířil do kuchyňky a s velkou slávou si připravil svůj ranní nápoj. Vrátil se do kanceláře a asi za minutu z ní vyšel s podivným výrazem.

Prohlásil, že někdo mu vyměnil cukr za sůl a s podezřením se na nás díval. Zachovaly jsme kamenné tváře a Jarmila namítla, že to je nesmysl a vůbec, proč by to někdo dělal. á jsem jen pokrčila rameny a dělala, že se soustředím na papíry.

Novák byl celý den nervózní a nikoho se nedotkl, protože mu ta záměna pořád vrtala hlavou. Od té doby byl mnohem opatrnější. Nechal si donést vlastní cukr ze supermarketu a pečlivě ho zamyká ve stole. A hlavně, přestal nás obtěžovat.

Myslím, že ho ten den dostatečně vyděsilo, že se někdo dotkl jeho posvátného rituálu. My s Jarmilou jsme se na sebe jen občas spiklenecky podívaly a říkaly si, že někdy je sůl opravdu nad zlato.

Dagmar M. (55), Ostrava