Mezi námi je spousta osamělých lidí, pro které jsou důležitá i cizí písmenka.

Ačkoliv je komunikace na internetu spíš záležitostí mladých, já jsem také ráda a často chodila na chat. Postupně jsem tam získala pár virtuálních známých, příliš vzdálených na to, abych se s nimi někdy mohla vidět. A jedno povídání přerostlo v několikaleté přátelství.

Znali jsme se jen na dálku

S Oldřichem jsem si začala povídat jednoho roku krátce před Vánoci. Vycítila jsem, jak moc je osamělý. Za pár dnů jsem se dozvěděla všechno o jeho životě, o nepodařeném manželství i o hezkém vztahu s dětmi, které ale žily na jiném konci republiky.

Skoro mi bylo hloupé, že já žádné problémy nemám. Moje manželství probíhalo v klidu a pohodě a nic mě netrápilo. Postupně jsem se stala Oldřichovým důvěrníkem. Naše pravidelné internetové psaní se pak přeneslo i na Skype. Občas jsme si i zavolali.

Manžel o mém virtuálním přátelství s jiným mužem věděl, ale nijak nežárlil. To, že bychom se s Oldřichem viděli, nepřicházelo v úvahu. Já bydlela na jihu Čech, on na severu Moravy.

Nečekané pozvání

Pak se Oldřich odmlčel. Nechodil na chat a nebyl přihlášený ani na Skype. Netušila jsem, co se stalo. Dozvěděla jsem se to bohužel už zprostředkovaně, od Oldřichova syna. Můj virtuální kamarád zemřel. Smrt si pro něho přišla náhle, ve spánku ho zradilo srdce.

Překvapilo mě, že mě syn pozval na pohřeb svého otce. Prý jsem pro něho hodně moc znamenala. S odjezdem na Moravu jsem váhala jen chvilku. Oldřichův syn mě tam přivítal jako vzácného hosta.

Byl to hrozně zvláštní zážitek, přijít se rozloučit s člověkem, kterého jsem znala tak dobře a přitom jsme si nikdy nepohlédli do očí. Trochu jsem toho litovala, ale netušil jsem prostě, jak moc jsem pro osamělého Oldřicha důležitá.

Slíbila jsem si v duchu, že pokud najdu zase nějakého kamaráda na internetu, určitě se s ním setkám osobně!

Hana K. (52), Sušice