Práce zdravotní sestry, to nejsou jen léky nebo obvazy.

Léta plynou jako voda, zvlášť, když je počítáte na služby v nemocnici. V oboru jsem už pětatřicet let.

Má mna zádech pár křížků, ale v nohách pořád dost elánu, jen oči už tolik neslouží. Poznají ale poznají bolest, strach a taky tu malou jiskřičku naděje v každém nemocničním pokoji.

Dvě slova jako koleda

Loni na Štědrý den jsem nastupovala na odpolední směnu. Nemocnice je divné místo na Vánoce. Všichni, co mohou, jsou pryč. Zůstávají jen ti, co musí: pacienti, kteří neměli to štěstí, a my, personál. Na našem interním oddělení panoval relativní klid.

Pacienti ztichli. Jako by i bolest držela vánoční půst. Moje první zastávka byl pokoj číslo 7. Ležel tam pan Holub. Starší, mlčenlivý pán, co před pár dny dostal infarkt. Popřála jsem mu veselé Vánoce, když jsem mu měřila tlak.

Podíval se na mě a pokýval hlavou. Neřekl ani slovo za celé tři dny. Utěšovala jsem ho, že si vánoční atmosféru už brzy vychutná i doma. Chvíli se díval na strop.

Pak pomalu natáhl ruku ke stolku, vzal do prstů malý, pomačkaný vánoční stromeček z papíru, co jsem mu ráno nechala, a slabým hlasem, který jsem málem neslyšela, mi poděkoval. To bylo vše. Ta dvě slova byla v tu chvíli nejsladší koledou. Drobné setkání, ale dalo mi to sílu.

Chvíle klidu v sesterně

U mladé paní Kopecké, která čekala na výsledky, to bylo jiné. Byla skleslá a plakala. Svěřila se, jak je jí líto, že děti budou rozbalovat dárky bez ní. Snažila jsem se jí uklidnit a ujistila ji, že její děti na ni myslí.

Pohladila jsem ji po ruce a řekla, že dnes je princezna, která odpočívá, aby mohla být zítra zase královnou. Utřela si slzy. Naše práce nejsou jen léky a obvazy, jsou to také slova. Když se venku setmělo a tma pohltila okna, začala ta nejhezčí část.

Sešly jsme se s kolegyněmi ve sesterně, bylo nás pět: sestry a jeden mladý doktor. Na stole ležel ubrousek, který nám paní z bufetu nechala. Na něm improvizovaná večeře:

chlebíčky, pár kousků lineckého pečiva a talíř bramborového salátu. Seděli jsme tam a sdíleli jsme klid a pohodu. Bylo to to nejlepší, co jsme v tu chvíli mohly mít: klid a teplo.

Co bylo v obálce?

Kolem deváté večer jsem šla na poslední kontrolu. U pana Kováře, postaršího diabetika, co ležel v pokoji číslo 4, jsem se na chvíli zastavila. Vždycky si stěžoval, ale dneska ležel klidně. Rozpovídal se. Řekl, že Vánoce nikdy neměl rád, ten humbuk kolem.

Letos, když je tu v nemocnici sám, tak poprvé zažívá klid na duši. Dodal, že mi něco nechal na stolku. Podívala jsem se tam – ležela tam úhledně složená malá obálka. Pan Kovář se začervenal a tiše mě požádal, abych si to přečetla, až budu mít volno.

Vzala jsem obálku, poděkovala mu a šla do sesterny. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl kousek papíru, úhledně popsaný. Nebyla to žádná básnička, ani přání k Vánocům. Byl to jen jeden prostý vzkaz: „Sestro Marie, díky za to, že nejste unavená z našich starostí.

Ještě před pěti lety bych se asi na Vánoce opil. Dneska vím, že díky vám, a ne těm dárkům, mi Bůh dal ještě jednu šanci. Dělejte to tak dál, ty vaše ruce léčí.“ V tu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy.

Na stolku ve sesterně ležel talířek s posledními dvěma kousky lineckého. Vzala jsem si jeden a zhluboka se nadechla. Tady, v té nemocniční šedi, jsem našla to největší vánoční světlo.

Ne v dárku, ale v tom, že moje práce má hluboký smysl.mé ruce možná léčí víc než to, co je napsáno na ampulkách. Ta služba tehdy byla tím nejhezčím Štědrým večerem, jaký jsem kdy zažila.

Marie L. (56), Praha