Život mě naučil, že lidé nejsou zlí, jen zranění. Naši sousedi nás přehlíželi a uráželi, dokud je nezlomila jedna osudová noc. Tehdy jsme jim otevřeli dveře a s nimi i celé své srdce.

Opravdu jsem nečekala, že zrovna my s manželem budeme mít problémy se sousedy. Když jsme se s Františkem před deseti lety přestěhovali do našeho malého domku na okraji vesnice, který jsme dříve měli jako chalupu, těšili jsme se na klid.

Jenže hned vedle nás se po dvou měsících nastěhoval mladší pár, hluční, věčně nespokojení. Vadilo jim všechno. Naše růže prý přerůstaly plot, listí z naší jabloně padalo na jejich dvorek, a když jsme si večer pustili rádio, ťukali si na čelo.

Mrzelo mě, že si nerozumíme

Zpočátku jsme se snažili být milí. Někdy jsem jim upekla koláč, Franta jim pomohl opravit branku. Ale jejich neochota byla čím dál větší. Nakonec jsme se už jen míjeli, aniž bychom si popřáli dobrý den. Bylo mi to líto.

Vždycky jsem věřila, že lidé by si měli pomáhat, ne ubližovat. Pak přišla ta noc. Léto se zlomilo ve vichřici, jakou jsem nepamatovala. Seděli jsme s Frantou u svíčky, protože nešla elektřina, a slyšeli, jak to venku hučí. K ránu se ozval ohromný rachot.

Nabídli jsme jim azyl

Když jsme vyšli ven, uviděli jsme, že sousedům odletěla půlka střechy. Všechno měli promočené, nábytek zničený, dům plný vody. Bez váhání jsme šli k nim. „Pojďte k nám,“ řekla jsem.

„Máme nahoře volný pokoj. Zůstaňte, dokud to nedáte dohromady.“ Vypadali, že mi ani nevěří, ale nakonec přišli. První dny byly rozpačité. My dva starší, oni dva mladí, zavření pod jednou střechou.

Ale pomalu se něco měnilo. Viděla jsem, jak jejich tvrdost mizí. Pomáhali nám s vařením, Franta se sousedem opravovali, co se dalo, a večer jsme sedávali u čaje a povídali si. Zjistili jsme, že jejich věčné rozčilování pramenilo z únavy.

Měli za sebou těžké období, ztrátu nenarozeného dítěte, o které nikdy nikomu neřekli. V tu chvíli jsem pochopila, že za každou zlobou se skrývá bolest.

A že jeden čin laskavosti může všechno změnit. Když se po měsíci vraceli domů, objali mě tak pevně, že jsem měla co dělat, abych nebrečela. Dnes už nemáme sousedy, ale skvělé přátele.

Anna T., 70 let, Vyškov