Všechno nakonec rozhodl nález jedné staré věci.

Slovo rozvod v padesáti osmi letech zní šíleně. Pro mě to však bylo jako znovu se narodit. Žila jsem v manželství, které nebylo sice zlé, ale bylo prázdné.

Neměli jsme si co říct

Můj muž, Petr, byl dobrý otec, spolehlivý, pilný. Z našeho vztahu se ale postupem času vytratila veškerá jiskra. Posledních dvacet let jsme žili vlastně jen vedle sebe. On měl svůj fotbal, já zase své knihy. Mluvil se mnou jen o účtech a termínech oprav auta.

Zdůrazňoval, že hlavní je, jaký máme klid. Jenže já jsem pro ten „klid“ obětovala všechno – své sny, svou radost. Nejhorší bylo to ticho. Seděli jsme třeba u večeře a nehrálo ani rádio jako kulisa, ozývalo se pouze cinkání příborů.

Děti už byly pryč, dospělé. Dcera mi radila, ať to vydržím, už jen pár let, kvůli vnoučatům. Já si ale říkala: proč mám kvůli klidu jiných obětovat svůj vlastní?

Dávná vzpomínka zabolela

Zlom přišel loni na jaře, kdy jsem na zahradě objevila starou kovovou lucernu, zapomenutou v křoví. Zvedla jsem ji. Byla celá zrezivělá, sklo rozbité. Vzpomněla jsem si, že mi ji kdysi daroval Petr k našemu pátému výročí.

Řekl tehdy, že je to „světlo do naší budoucnosti“. Držela jsem ten rezavý kus kovu a najednou jsem se rozplakala. Ta lucerna byla totiž symbol: Někdo mi slíbil světlo, ale já jsem ho pak sama nechala zrezivět v křoví.

Dělala jsem, že nevidím, jak chřadne. Večer jsem oslovila manžela, který se díval na zprávy. Zvedl hlavu a byl viditelně podrážděný. Když jsem mu řekla, že se chci rozvést, zůstal koukat s otevřenou pusou. Pak jsme se hádali, ale už jsem necouvla.

Po podpisu papírů u soudu jsem se poprvé za dlouhé roky usmála, upřímně, ne nuceně. Teď žiji v malém bytě s velkým balkonem. Pěstuji bylinky a čtu si do noci.

Je tu také klid, ale už to není to prázdné ticho. Milé čtenářky, prosím, nečekejte na rezavou lucernu, abyste si uvědomily, že máte právo na své světlo. Začněte svítit samy.

Eva M. (59), Karviná