Když jsem se potkala s bývalým manželem na hřbitově u hrobu rodičů, málem bych ho nepoznala. Vypadal hrozně, najednou mi ho bylo tak líto…
Pepík byl moje velká láska. Znali jsme se od školy, chodil o dva roky výš, a byl to školní krasavec. Točily se kolem něj snad všechny holky z naší vesnice. Měl ale jednu velkou vadu, byl strašný sukničkář! Už když jsme spolu chodili, se to projevovalo.
Donášely se ke mně strašné věci – a když byl na vojně, řádil desetkrát tolik. Jednu slečnu dokonce přivedl do jiného stavu, musela na potrat. Vše se ke mně doneslo. Já ale byla tak zamilovaná, že jsem mu odpustila.
Měla jsem jediný cíl, kterým jsem doufala, že se všechno změní – vzít si ho! Až bude mít rodinu, tak ho to přejde!
Odešel
Jenže nepřešlo. A to už jsme byli svoji a narodilo se nám třetí dítě. Když mi jednoho dne přišla dělat scény před dům jiná novopečená maminka s dítětem v kočárku a viděla to celá vesnice, tak jsem si po třinácti letech manželství konečně řekla:
„Dost!“ Podala jsem žádost o rozvod. Celé okolí mi gratulovalo, že jsem se konečně odhodlala. Pepík to nesl těžce, nakonec ale odešel. Zůstala jsem v domku sama s dětmi. Občas jsem měla nějakého přítele, ale žádného jsem si nenastěhovala domů.
Tak uběhlo mnoho let. Mí rodiče zemřeli a zemřeli i rodiče Pepíka. Moje tři děti odešly z domova a založily si své rodiny. Já si na svůj samotářský život zvykla a vůbec mi to už nevadilo. O svém bývalém manželovi jsem nevěděla nic spoustu let.
Jen tu a tam jsem zaslechla, že ho někdo viděl, že vypadá hrozně, žije sám…. A pak přišly ty loňské Dušičky. Stála jsem nejprve u hrobu mých rodičů, a pak šla zapálit svíčku na hrob tchyni a tchánovi.
Stará láska
A tam stál on. Poznala jsem ho jen podle očí. Jinak to byl úplně jiný muž. Pohublý, vlasy šedivé, plnovous. „Ahoj Pepíku!“ vydechla jsem. Vypadal tak zoufale, že mi ho bylo najednou líto. Pozvala jsem ho na kávu. Byl rád.
Ten večer jsme si povídali dlouho do noci. „Ustelu ti v obýváku na gauči,“ rozhodla jsem. Neprotestoval. Nikdy bych nevěřila, že jsem tomu lumpovi nakonec zase odpustila. Ale zatím, musím to zaklepat, seká latinu! Třeba mu to už vydrží!
Jitka (61), Děčínsko
 
					
				 
		 
		 
		 
		 
				 
			 
			 
			 
			 
				 
			 
			 
			 
			 
				 
			 
			 
			 
			 
				 
			 
			 
			 
			 
				 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					 
					
Tohle je prostě příklad, že nikdy není pozdě na odpuštění. Držim pěsti, Jitko, aby to už klapalo!
Zajímavý jak se ti životy změní a lidi jezdí v kruhu. Mělo by být víc článků o druhý šanci.
Hele, Jitko, to je teda pěknej příběh! Občas se stane, že se lidi změní. Snad už Pepík nebude zlobil!
Asi bych to sama nezvládla. Odpustit je někdy těžké, ale zní to, že to pro tebe bylo správné rozhodnutí, Jitko. Moudrost přichází s věkem.