Nikdy bych nevěřila, že se v mém věku ještě naučím bránit sama sebe. Kolega v práci ze mě udělal terč posměchu a já se cítila bezmocná. Přesto jsem v sobě našla sílu ozvat se a tím změnila i jeho život.
Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že se můj celý život nesl na vlnách klidu a bouří. Byla jsem vždycky ta, která držela rodinu pohromadě. Manžel podnikal, často byl pryč, já se starala o dvě děti, domácnost a k tomu chodila do práce.
Nikdy jsem si nestěžovala, ale pravda je, že v určitém období už mi síly docházely. Nejhorší to bylo v době, když onemocněla moje maminka a já jezdila do nemocnice, abych jí byla nablízku.
Ráno jsem sotva otevřela oči, oblékla si kostýmek a běžela do kanceláře. A právě tehdy se začal psát příběh, který se mi zaryl pod kůži.
Posměšky byly na denním pořádku
Do našeho oddělení nastoupil nový kolega Daniel. Na první pohled sympaťák, energický, sebevědomý, takový, co se nebojí říct svůj názor. Jenže jeho „upřímnost“ se brzy proměnila v ostré posměšky.
Vysmíval se, že jsem pomalá, že nepoužívám nové programy tak rychle jako mladší. Dokázal poznámku prohodit přes celou kancelář, aby se ostatní zasmáli. Já zatínala zuby a snažila se nereagovat, ale uvnitř mě to bolelo. Cítila jsem se jako stará a zbytečná.
Pořád jsem si hrála na silnou
Doma jsem nemohla nic přiznat, manžel byl zahlcený prací a děti měly své životy. Naopak, před nimi jsem si hrála na silnou mámu, která všechno zvládá. Ale uvnitř jsem se cítila čím dál menší.
Jen má maminka, která tehdy ještě žila, jednou večer poznala, že něco není v pořádku. „Nenech se zlomit,“ řekla mi. „Lidi, co ponižují ostatní, mají největší slabost sami v sobě.“ Jednoho dne se pak situace vyhrotila.
Připravovala jsem prezentaci pro vedení a Daniel se rozhodl „pobavit“ tým. Vzal mi podklady ze stolu, předstíral, že je neumím ani seřadit, a vrátil mi je zpřeházené. Byla jsem rudá studem a vzteky, ale tehdy se ve mně cosi zlomilo.
Jen si na mně vybíjel zlost
Postavila jsem se a klidně, ale pevně mu řekla, že jeho chování už nikdy nebudu tolerovat. Že jsem sice žena, které je přes padesát, ale moje práce mluví sama za sebe. A že si zasloužím respekt stejně jako každý jiný. Bylo ticho.
A poprvé jsem viděla, že on neví, co odpovědět. Od té chvíle se atmosféra změnila. Daniel byl najednou tišší, někdy rozpačitý. Jednou, když jsem večer odcházela, mě doběhl u výtahu. „Promiň,“ vyhrkl.
„Neměl jsem to dělat. Asi jsem si na tobě vybíjel svoje vlastní problémy.“ A začal mluvit o svém rozvodu, o tom, jak mu žena vzala děti, a on se cítil bezmocný.
Najednou jsem před sebou neviděla posměváčka, ale zlomeného chlapa, který nevěděl, co se sebou. Nebylo to tak, že bych mu hned odpustila. Musela jsem v sobě překonat hodně hořkosti.
Ale časem jsme spolu začali normálně mluvit. Nejprve o práci, pak o životě. Dnes, s odstupem let, je z nás zvláštní dvojice. Už nejsme kolegové, ale občas si zajdeme na kávu nebo na procházku.
On se znovu postavil na nohy, napravuje vztah se svými syny. A já se naučila, že i z bolesti může vyrůst něco dobrého.
Věra R., 61 let, Teplice
Je super, že jsi to zvládla tak dobře, Věro. Muzika mě taky posiluje a dává mi sílu překonávat překážky, když je to potřeba.
Moc se ti obdivuju, Věro! Já taky často čelím podobným problémům a je těžké se postavit. Jsi inspirací!
Získat nového přítele z někoho, kdo ti ublížil, to musí být opravdu těžké, ale hluboce obdivuhodné. Ukazuje to sílu charakteru a schopnost empatie.
Je úžasné, jak jsi se s tím dokázala poprat, Věro! Vaření mě taky často učí trpělivosti a nevzdávat se, i když jsou věci těžké.
To je skvělý příběh, Věro. Je důležité si umět stát za svým a nebát se ozvat. Sport mě taky učí překonávat překážky a být silnou.