Nevěděli jsme si s vnučkou už rady. Strašně zlobila a neplatilo na ni nic, všemu se vysmívala. Pak ale kdosi zaťukal na okno a rázem bylo ticho.

Oldřiška je dcera našeho syna, moje jediné vnouče, a podle toho to také vypadalo. Vždy měla všechno, nic se jí nedalo odmítnout. Dokázala upřít ta svá velká kukadla a podívat se jako andílek, a nebyl z nás nikdo, kdo by jí nevyhověl.

Byla tak rozmazlená, že nepomáhalo nic, aby byla poslušná. Selhávaly všechny příšery od čertů až po polednici, jimiž jsme vždy strašili děti. Ta holka se nebála ničeho.

Nevím, kde se to v tak malém stvoření vzalo, ale musím říci, že tak zlobivé a neposlušné dítě jsem v životě nezažila. Čím více se blížil den oslavy jejích třetích narozenin, tím více běsnila.

V předvečer narozenin to bylo nejhorší, dělala opak všeho, co jsme jí řekli. Rozbíjela vše, co jí přišlo pod ruce, svíjela se v náručí, kopala, slintala a kousala. Výhrůžkám s klekánicí, která brzy přijde a odnese si ji do své chýše v lese, se smála.

Jestli existuje posedlost ďáblem, vybral si pán temnot ten večer ji. Měla navrch nad námi všemi do chvíle, kdy ve vzteku zaječela: „Blbá klekánice! Blbá!“

Co ho tak vyděsilo?

Žárovka v tu chvíli zablikala, vše potemnělo, jako by na náš dům padl stín. Měla jsem pocit, že se pohnul dokonce i obraz na stěně. Někdo zaťukal na okno… Kdo to může být? Proč pes venku nezaštěkal? A vrátka? Vždycky je zamykáme.

Jak je možné, že stojí někdo u okna a klepe? Na vnučku jsme v tu chvíli zapomněli. Syn vyšel na zahradu, obešel dům, dcera vyhlédla z okna. Nikoho jsme neviděli. Jen náš pes se třásl zalezlý v boudě. Nechápali jsme proč. Co jej tak vyděsilo?

Se synem jsme seděli u boudy a snažili se psa vylákat ven. Zvědavost přilákala i snachu. Když jsme se vrátili zpátky do domu, překvapilo nás ticho. Děsivé a nepřirozené. Vnučka v obýváku nebyla.

Proběhli jsme všechny prostory. Oldřiška byla pryč! Snacha začala panikařit, syn chtěl volat policii. Napadlo mě běžet k sousedům. A tam jsme ji našli.

Bledá tvář

Vrazila prý k nim do domku s křikem, že ji honí klekánice s pytlem na zlobivé děti. Marně ji sousedka uklidňovala, že žádné klekánice nejsou. Marně jsme ji přesvědčovali i my, že se bát nemusí, protože jsme s ní.

Když jsme ji konečně uklidnili, zaťukal kdosi na okno. Vnučka se rozječela, že ji klekánice našla. Z temné noci se na nás přes okno šklebila bledá tvář stařeny.

Nikde nikdo

Tak ošklivou ženu jsem nikdy neviděla, musela to být nějaká maska. „To si dělá někdo legraci!“ vykřikla sousedka a vyrazila spolu s mým synem z domku. Jaké ale bylo jejich překvapení, když na zahradě nikoho nenašli. Stejně jako tomu bylo u nás.

Všichni jsme tu tvář viděli, a jen stěží by člověk dokázal tak rychle zmizet ze zahrady. Od té doby už vnučka skoro nezazlobila. A když přece jen, tak klekánice na ni od té chvíle vždy platila. Z ní konečně měla naše Oldřiška respekt.

Hana (70), Svitavy