V padesáti letech se mi úplně změnil život.

Když se mi narodila dcera Kristýna, měla jsem velké sny. Chtěla jsem jí dát všechno, co jsem sama neměla. Lásku, domov, podporu. Jenže osud si s námi hrál jinak.

Kristýna se ve dvaceti zamilovala do špatného muže, začala pít, pak se přidaly drogy. Měla svou hlavu, nedala si pomoct. Každý pokus o záchranu končil hádkou a slzami. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit.

Zmizela nadlouho z mého života – ta chytrá, krásná holka s jiskrou v oku se proměnila v trosku. Pak přišla noc, kdy mi zavolali z nemocnice, že dcera má u sebe dítě.

Někdo to udělat musel

Malá Deniska měla tehdy sotva rok. Byla ustrašená, podvyživená, sotva se plazila. Dcera nebyla schopná se o ni starat. Můj bývalý manžel prohlásil, že postarat by se měl stát. Syn mi řekl, že to není moje povinnost.

Nebyla, ale někdo to udělat musel. Zařídila jsem si pěstounství, opustila práci v knihovně a začala znovu, v padesáti – s plínkami, kojením z lahvičky a neustálým strachem. Měla jsem ale jednu výhodu, věděla jsem, že to dělám z lásky.

Nebudu lhát, bylo to těžké. Deniska v noci plakala, bála se cizích lidí. Měla opožděný vývoj řeči, ale den po dni se to lepšilo. Naučila se mi důvěřovat. A já si slíbila, že nechci, aby skončila jako její matka.

Mám z ní opravdu radost

První měsíce nechtěla vnučka spát sama, nevydržela bez mě ani pár minut. Dlouho jsem ji učila důvěřovat lidem, mluvit, milovat. Nikdy nepoznala stabilitu, a tak jsme ji spolu budovaly cihlu po cihle.

První slovo, první smích, první kamarádka. Každý její úspěch byl moje malá výhra. Dnes je Denisce deset let. Chodí do páté třídy, miluje tanec, kreslení a čtení. Každý večer si čteme před spaním, teď má nejraději Foglara.

Nedávno mi řekla, že až bude velká, chtěla by být psycholožka, aby pomáhala dětem., jako byla ona. Mám ze všeho moc dobrý pocit. Pro dceru už nic udělat nemůžu, vybrala si bohužel svoji cestu, která nikam nevede. Podařilo se mi ale zachránit svoji vnučku.

Helena K. (61), Opava