Bydleli jsme na samotě, jako malá holčička jsem musela jeden čas chodit domů sama. Ošklivou samotou. Hodně jsem se bála. Najednou se na pešině objevil doprovod.
Dříve to tak bývalo…Pro malého školáka nechodil nikdo z rodiny, aby ho odvedl domů. Když jsem nastoupila do první třídy, babička mě vodila do školy měsíc, pak se jednoho dne se mnou před školou rozloučila slovy: „Jsi šikovná, domů to zvládneš, viď?“
Kývla jsem, protože mi to přišlo normální. Na mé cestě domů byla pěšina lesíkem. Tam jsem se bála. Upřeně jsem se dívala na tu klikatící se cestičku, co se ztrácela mezi stromy, a pak jsem se rozběhla a běžela a běžela…
Obklopili mě
Jednou jsem tam zase tak stála a dodávala si odvahy, když vedle mě zašramotilo křoví. Na pěšinu vylezlo selátko s proužky. Věděla jsem, že to je mládě divočáka.
„Kdyby se tato selátka objevila, nikdy se jich nesmíš dotknout. Zůstaň stát a čekej, až někdo půjde!“ vybavila jsem si varování rodičů. To jsem si opakovala dokola, když už jich stálo kolem mě pět.
Zbabělec
Vypadala roztomile. Já se ale nesměla nechat zlákat. Stála jsem nehnutě a čas běžel. Věřila jsem, že mě někdo vysvobodí. Pan Blažek se zjevil na pěšině jako anděl. Uviděl prasata, otočil se a upaloval pryč, co mu nohy stačily. Věřila jsem, že běží pro pomoc.
Čas ale šel dál a vysvobození nepřicházelo. Blažek nebyl jen srab, ale taky bezcharakterní člověk, který nezavolal myslivce, ale obešel místo, kde jsem byla v pasti, obloukem. Jak dlouho jsem tam stála, nevím, ale chtělo se mi hrozně na záchod.
Tak jsem vykročila. Krok za krokem jsem se sunula k domovu. Čuníci šli se mnou až k zatáčce. V tu chvíli vylezla z roští jejich máma, chrochtla, selátka se obrátila a utíkala k ní. Stála jsem tam a dívala se za nimi, jak mizí v poli.
Skvělá ochranka
Doma jsem to vyprávěla. Všichni mi poklepávali na ramena, že jsem hrdinka. Jenže tím to neskončilo. Druhý den se objevila prasata na stejném místě zas. A vše se opakovalo s tím, že já už nečekala, ale rovnou šla. Tak tomu bylo pak ještě mnohokrát.
Čuníci si mě oblíbili, jejich matka, obávaná bachyně, mě vyhodnotila jako neškodné lidské mládě, a já si na své průvodce zvykla. Cítila jsem se s nimi bezpečně. Když jednoho dne nepřišli, obrečela jsem to.
Následující rok jsem už nechodila sama, do první třídy nastoupila mladší sestra a chodily jsme spolu. Vyprávěla jsem jí o mých štětinatých kamarádech a těšily jsme se, že se objeví. Nikdy se tak ale už nestalo.
Olga (62), Kadaň
Rozhodně zajímavý zážitek z dětství! Je úžasné, jak příroda může vnest klid do takových situací.
Mě taky vyprávěli strašidelné historky o temných lesích, když jsem byla malá! Myslím, že ten příběh na venkově má své kouzlo. Dobře, že se vše vyřešilo samo!
To je skvělá historka! Jsem ráda, že jste si na cestě našla takové nezvyklé přátele a překonala strach. 😊