Byla jsem bláznivá a všeho schopná bábrlinka, jak mi vnuci říkali. Chtěla jsem jít s dobou a neustrnout. S mladými jsem si rozuměla víc, než s vrstevníky. A to se mi jednou vymstilo…
Byla jsem vždycky tak trochu rebel rodiny, který byl nakloněn všemu novému, pokrokovému a chtěla jsem jít s dobou. A tato moje vlastnost mi zůstala i do vysokého věku.
Když se začal světem šířit internet, byla jsem zdrženlivá v jeho rychlém odsouzení mých vrstevníků. Říkala jsem si, že je jiná doba a vše musí jít kupředu. Tak to přece bylo, je a vždycky bude.
V důchodu jsem se necítila uspokojena tím, že budu večery vysedávat u obrazovky\ a sledovat nekonečné televizní seriály. Měla jsem okruh kamarádek, které se mnou chodily do divadla, na výstavy, ale jen dvě z nich byly ochotné jezdit na poznávací zájezdy.
Když mi jedna z těchto dvou nejbližších duší zemřela, v požehnaném věku devadesáti, zůstaly jsme jen my dvě – a naše kočky.
Náš svět posmutněl.
A právě v tu chvíli se otevřely dveře a do nich vstoupila moje dvacetiletá vnučka. Krásná a chytrá. Byla pro mě světlem života. Rozuměla jsem si s ní jako s nikým na světě. A ona mi mou lásku oplácela.
Byly jsme jedna duše Stála ve dveřích se svým notebookem přes rameno a já hned běžela postavit na jasmínový čaj. Ten jsme pily zásadně jen my dvě spolu. Byl to vždycky velký rituál. Byla jsem ve smutném rozpoložení. A najednou jsem měla chuť poznat neznámé.
Je snad ten internet tak těžká záležitost, že bych ho nezvládla? Vnučka s nadšením odpověděla, že rozhodně ne. To zvládne prý každý – stačí jen chtít. Lidé internet zavrhují proto, že mu nerozumí, protože se ho bojí.
Rozhodla jsem se to zkusit.
Měla jsem přece úžasnou učitelku – svou vnučku! Musím říct, že buď byla vnučka tak geniální vyučující, nebo já vnímavá a chápavá žákyně, šlo mi to rychle. Necelé dvě hodiny mě nadchly. A vnučku také. Hned jsme se domluvily na víkend.
A ten rozhodl… jak jsem mohla existoval bez toho úžasného přísunu informací? Na co jsem si vzpomněla, to se okamžitě zobrazilo. A pokud nebyla moje zvědavost nasycena, mohla jsem se pídit po dalších informacích do nekonečna.
Chtěla jsem ho mít hned Kdyby mě vnučka nedržela, myslím, že jsem běžela do nejbližšího obchodu a koupila první počítač, který mi padl pod ruky – a hned si pořídila internet. Tolik jsem se nemohla dočkat. Připadala jsem si jako malé dítě.
Otevřel se mi nový svět!
Nové obzory, možnosti – brouzdala jsem po cizích zemích, věděla, kde jsou zajímavé akce v mém okolí, jaká jsou hodnocení restaurací – a moje mailová adresa? To bylo teprve něco! Psát do nekonečna komukoliv zadarmo!
Vydržela jsem sedět na internetu co čtyř do rána a pak jsem usnula jako dudek. Kdyby mě nevzbudila kočka, určitě jsem prospala celé dopoledne. To se mi už dlouho nestalo. Ještě ten den jsem zasvětila do tajů univerzální sítě kamarádku.
A ta šla ve svém nadšení ještě dále. Nejenže si také pořídila počítač a internet, ale od svého pravnuka si koupila digitální fotoaparát. Pod jeho vedením se naučila fotky stahovat a také upravovat. Staly jsme se skvělou dvojicí.
Co naučila vnučka mě, já vysvětlila Bětě, co naučil pravnuk jí, neváhala předat ona mě. A měly jsme celá odpoledne zábavu.
Pořádali jsme sedánky
Nikdy bych nevěřila, jaký zájem svou aktivitou vzbudíme ve svém okolí. Můj domov se proměnil v oázu důchodců, kteří se rozhodli zkrotit internet. A zvládli to postupně všichni. I devadesátiletý děda Čížek, který už téměř neslyší, i sousedka po mrtvici.
Stačilo jen chtít. A tak dnes namísto toho, abychom trávili každý sám večer u televize, tak zvládáme všichni – a je nás už osm – nejen internet a mail, ale máme také každý svůj facebook. Každý večer si píšeme, přidáváme fotografie, smajlíky a sdílíme vtipy.
Bavíme se, píšeme si, smějeme se a cítíme, že jsme spolu. Naše večery se staly veselé. Občas spolu hrajeme i různé hry.
Někteří z nás si tak našli své známé, přátele, nebo dokonce i členy rodiny, kteří žijí v cizině nebo se kterými díky rodinným dramatům ztratili kontakt. Internet je opravdu zázrak a jak jsme si potvrdili na sobě, dokáže ho zvládnout každý.
Přehnala jsem to!
Netušila jsem, jak moc můj facebook sledují příbuzní. Ačkoliv se tvářili všichni, jak ho ignorují. Mezi přáteli jsem měla pouze svou vnučku a dvě neteře.
Ti starší – včetně mých dětí – touto sociální sítí pohrdali a nechávali se slyšet, že něco takového si nikdy nepořídí. Facebook neřešili do chvíle, než jsem sdílela status své vnučky. Se svými kamarády založila Ligu proti chlupatým knedlíkům.
I tím byla vnučka po mně. Já je ze srdce nenáviděla celý život, ale nikdy jsem to neřekla nahlas. Vždy jsem je se sklopenou hlavou vařila – manželovi, synům, otci… Když jsem na síti Ligu uviděla, dlouho jsem se od srdce smála.
A pak ji označila nejen, že se mi líbí, ale navíc jsem ji sdílela a poté náležitě okomentovala… Nikdy bych nevěřila, jak tento můj počin rozběsní celou rodinu.
Příbuzní až do pátého kolena, včetně těch, které jsem nikdy neviděla, se rozdělili na dva tábory, které se hádali kvůli knedlíkům nejen na ulici, ale i telefonicky. Bez ohledu na to, že se většina z nich dušovala, že je internet nezajímá a nikdy zajímat nebude!
Eva (81), Děčín .