Neznámá dívka mi vrátila důvěru v dnešní mladé lidi.

Už dlouhé roky jezdím každý pátek autobusem do města na trh. Mám ráda svoji malou rutinu:

koupím čerstvé pečivo, pár kousků ovoce a když mi zbydou nějaké peníze, tak i květiny. Cesta trvá asi půl hodiny, většinou jen tak koukám z okna nebo sleduju lidi kolem sebe.

Překvapilo mě, co čte

Letos v dubnu při jedné takové cestě přistoupila mladá dívka. Mohlo jí být kolem sedmnáct let. Měla vlasy obarvené na růžovo a mikinu s nějakým anglickým nápísem. Posadila se naproti přes uličku a mě překvapilo, co udělala vzápětí.

Vytáhla z batohu knížku, papírovou, ne žádnou čtečku. Obal mi byl povědomý. Když jsem zaostřila zrak, poznala jsem, že se skutečně jedná o Malého prince od pana Exupéryho. Ta knížka mi kdysi změnila pohled na svět. Četla jsem ji poprvé ve věku té dívky.

Od té doby se ke mně Malý princ stále nějak vracel – když jsem byla smutná, zamilovaná, nebo jenom potřebovala připomenout, co je důležité. Neodolala jsem a dívku jsem oslovila se slovy, že je to krásná knížka.

Nechtěla jsem jí moc rušit nebo se vnucovat. Dívka se na mě podívala překvapeně, ale pak se usmála. Řekla, že si ji půjčila od tety a že prý je to kniha pro děti, ale připadá jí hodně dospělá.

Nakonec mi poděkovala

Začala jsem si s dívkou povídat: o knížkách, o škole, o tom, jak se někdy cítí nepochopená. Byla chytrá a citlivá. Úplně jsem zapomněla, že se se mnou vlastně baví teenager. Když jsme přijížděly do města, vystupovala dřív než já.

Ještě předtím se na mě otočila a poděkovala mi, že jsem si s ní povídala. Řekla, že to pro ni hodně znamenalo. Vystoupila a já zůstala sedět s taškou na klíně a trochu dojatá.

Vždycky jsem si myslela, že dnešní mladí jsou ponoření jen do svých mobilů, ale ten den mi ukázal, že možná hledají to samé jako my – porozumění, klid a někoho, kdo si na ně udělá chvíli čas. A že knížky ještě pořád umí spojovat lidi.

Marie B. (70), Vysočina