Zamilovala jsem se do něho na první pohled. Tím začal dlouhý příběh plný zvratů.

Nastoupil do firmy o měsíc později než já a na jiné pracoviště. Hned mi padl do oka a záviděla jsem všem, kdo byli s Ondrou v kanceláři. Jakmile začal chodit do podnikových kurzů němčiny, přihlásila jsem se tam také. Vídali jsme se tak pravidelně.

Nabídl mi jen kamarádství

Nikdy jsem nepatřila k průbojným dívkám, ale tentokrát jsem našla odvahu. Pozvala jsem Ondru do divadla. Třásla jsem v obavách z odmítnutí, ale on přijal.

Z divadla jsem se už s Ondrou vedli domů za ruce, a když jsem pak – po rozloučení a první puse – kterou jsem od něho dostala, odcházela domů, měla jsem chuť na ulici tančit. Začalo pro mě zvláštní období.

Chtěla jsem s Ondrou chodit, on mi však navrhl zatím jen důvěrné kamarádství. Říkal, že mi to jednou vysvětlí, ale jestli mi na něm záleží, ať se ho prý snažím pochopit. Nechápala jsem to, ale smířila jsem se s tím.

Chodili jsme spolu do kina i do divadla, občas i na plavecký stadión. Věděla jsem, že má pronajatý byt napůl s kamarádem. Já jsem pořád ještě bydlela u rodičů, takže jsme opravdu byli odkázaní jen na schůzky na veřejných místech.

Byla jsem stále více zamilovaná a ani na okamžik jsem se nevzdala myšlenky na to, že jednou budu s Ondrou žít. Jinou budoucnost jsem si pro sebe vlastně ani neuměla představit.

Jednoho dne jsem zažila šok

Prožili jsme spolu hodně pěkných věcí. Tím větší byl můj šok, když jsem jednoho dne přišla do práce a dozvěděla se, že Oondra už nepřijde. Emigroval. Psal se totiž rok 1987 a svět byl ještě rozdělený.

A Ondra, aniž mi předem něco řekl, se rozhodl, že přejde do té svobodnější části. Proplakala jsem celý víkend. Můj život najednou ztratil smysl. Bolelo mě, že mě nevyzval, ať jdu s ním, Podle toho, co se říkalo, odjel s nějakou dívkou.

Moje trápení bylo umocněno tím, že jsem nevěděla, kde Ondra je a co se s ním děje. Vzpamatovávala jsem se dlouho. Vyléčil mě z toho až jiný vztah, který jsem si našla po roce. Tentokrát to byla láska se vším všudy. Davida jsem si do půl roku vzala.

Pak přišla sametová revoluce, celý svět se změnil a já se několikrát přistihla při myšlence, že se Ondra vrátí. V té době jsme už s Davidem čekali první dítě. Narodil se nám syn a dostal jméno po mé někdejší lásce, aniž by to David tušil. A pak, jednoho dne, se Ondra skutečně objevil.

Zůstaly jen vzpomínky

Dozvěděla jsem se o tom zprostředkovaně. Získala jsem na Ondru spojení od kolegy, který s ním kdysi seděl v kanceláři. Zavolala jsem mu. Nechtěl se sejít a já nechápala proč. Přemluvila jsem ho.

Když jsem ho znovu spatřila, překvapilo mě, jak za těch pár let zestárnul. Sdělil mi, že se mezitím oženil a rozvedl – a že se změnil. Tehdy se mnou prý nenavazoval vztah proto, že mě nechtěl trápit.

Byl už rozhodnutý odjet na Západ a věděl s kým. K dotyčné ho nejprve nic nepojilo, až za hranicemi se do sebe zamilovali, ale netrvalo to dlouho. Manželství zkrachovalo. Nyní je tu jen na návštěvě, pak se znovu vrací do Kanady, kde žije.

Jak jsme proti sobě seděli, cítil jsem, že se mi do srdce vrací láska v celé své šíři. Bylo však pozdě, a mně bylo jasné, že naše osudy se už spojit nemohou. Odjel a já už ho od té doby nespatřila. Vlastně ani nevím, jestli je ještě naživu, nebo jak se má.

Spojení mi na sebe nedal a ani z našich bývalých kolegů o něm už nic nevěděl. Asi už ho nikdy neuvidím, ale je zvláštní, jak dlouho vydrží v srdci nějaký cit. Dnes už jsem šťastnou babičkou, ale vzpomínka na Ondru mě vždy silně rozechvěje.

Irena V. (58), Ostrava