Jako malá holčička jsem si myslela, že jsou dospělí vyrovnaní, chápaví a rozumní. Během rozvodu rodičů jsem zjistila opak.
Byla jsem malá, když se naši rozváděli. Trvalo to dlouho, skoro tři roky, na začátku mi bylo deset, a když to peklo pomalu končilo, tak málem už třináct. Nejhorší roky mého života.
Naši nebyli úplně hloupí, tušili, že se trápím, proto mě co nejčastěji vozili k babičce. Nakonec jsem u ní už prakticky bydlela a jezdila od ní ráno do školy. Domů se mi nechtělo, věděla jsem, že tam bude peklo.
Přilnula jsem k babičce, byla vdova, ale spoustu toho zvládala. Chovala slepice, kočky, králíky, bylo zábavné se o zvířata starat anebo si na dvorku na dlažebních kostkách skákat panáka a aspoň na okamžik se cítit krásně bezstarostná.
Studánka
A tak mi babička zastupovala matku i otce, kteří paradoxně jako by přišli na delší dobu o rozum.
Sobecky se věnovali jen sami sobě a svému soukromému peklu, které sami rozpoutali, a byla to babička, které jsem se svěřovala, že jsem napsala básničku o studánce v kapradí a že se mi líbí Loula ze čtvrté lavice u okna.
Babička mě ujišťovala, že jsem romanticky založená a že se jí v mém věku taky líbil jeden kluk, ale nevzpomněla si ani na jeho křestní jméno, natož příjmení. Byly jsme si natolik blízké, že jsem ji jednoho dne požádala, zdali bych u ní směla bydlet natrvalo.
Vzpomínám si na její vyděšené oči. „Děvečko moje zlatá,“ řekla, „to by se tvým rodičům určitě nelíbilo, moc by mi to zazlívali.“ Namítla jsem, že jsem našim úplně ukradená, ale ubezpečovala mě, že se mi to jen zdá, že jsem pro ně ta hlavní, ta nejdůležitější.
V tichosti
I tak jsem si umínila, že si vydupu, že u babičky zůstanu. Když jsem to mámě nekompromisně sdělila, všimla jsem si, že má mokré oči.
Myslela jsem, že je zděšena faktem, že s ní už nechci bydlet, ale zanedlouho jsem pochopila, že za tím vězelo něco daleko horšího. Nemohla jsem odejít z domova za babičkou. Byla to ona, kdo odešel.
Nevšimlajsem si, jak se už dlouho zadýchává, jak pokašlává, jak hůř a hůř chodí. Teprve tehdy, když jsme se s ní rozloučili v obřadní síni, se naši přestali hádat jako mávnutím proutku.
Jako by si uvědomili, co je v životě opravdu důležité. Rozvod, který byl v jejich případě nevyhnutelný, nadále probíhal v tichosti a důstojně. Ale co to bylo platné, babičku nám to už nevrátilo.
Zuzana (62), Zlínsko
Fakt mě dojímá, jak dokážou být dospělí bezohlední, když jde o jejich děti. Naštěstí babičky umí zachránit situaci!
Je hrozné vidět, jak dítě trpí kvůli rodičovské nerozvážnosti. Ale babičky mají opravdu dar přinést klid a lásku.
Tyjo, to bylo fakt dojemný. Babičky jsou prostě ty nejlepší v životech dětí, ale škoda, že rodiče si někdy neuvědomují, co je důležité.
Rozvody můžou být hrozně těžký pro děti, ale je nádherné vidět, jak babičky dokáží být oporou.
Jo, ten příběh dost trefuje. Někdy se rodiče fakt chovají jako děti a zapomínají, že mají jedno doma. 🙁
Je smutný, že děti musí procházet takovým peklem. Babičky jsou vážně poklad, vždycky pomůžou, když to je potřeba.