Nejprve se mi tam nechtělo, ale většinu života na to s úsměvem vzpomínám.

Na tu svatbu své dobré kamarádky a bývalé spolužačky Ivany jsem tenkrát šla s trochou lítosti v srdci. Byla jsem dost citově rozjitřená z nedávného rozchodu.

Rozešla jsem se s mužem, na kterém mi záleželo, a teď jsem se měla dívat na štěstí někoho jiného. Nebylo divu, že se mi tam ani trochu nechtělo.

Stále jsem měla v hlavě rozchod

Snažila jsem se z toho nějak vykroutit, ale když jsem Ivaně volala, hned mě zaplavila proudem nadšených slov. Já už neměla odvahu kazit jí její slavný den, takže jsem na svatbu šla.

Samozřejmě, že mi to nedalo a na místě nevěsty a ženicha jsem si představovala sebe a svého bývalého přítele. Zážitek byl o to silnější, že svatba byla opravdu velmi krásná a dojemná. Zúčastnila jsem se i následné hostiny. Tam se hodně jedlo, pilo a tancovalo, jak už to tak bývá.

Neustále jsem myslela na ten rozchod a byla tak trochu duchem nepřítomná. Proto jsem pořádně nevnímala, když mě oslovil jeden z kluků a vyzval mě k tanci, zrovna když spustili ploužák.

To, že mě svírá jako tanečník ve své náruči, mi docházelo, až když hudba už skoro dohrávala. S překvapením jsem zjistila, že dotyčný je docela hezký a sympatický.

Opravdu se mi to nezdálo

Šli jsme si sednout ke stolu a řekli jsme si o sobě trochu víc. Další ploužák byl opět náš – a vlastně už všechny až do poslední chvíle, kdy jsme na hostině pobývali. Nečekali jsme totiž až do konce.

Protože venku byl krásný červnový večer, šli jsme spolu na procházku. Toulali jsme se ulicemi města skoro až do rána. Cítila jsem se jako vyměněná – tak, jak si připadá každý, kdo se čerstvě a silně zamiluje.

Při loučení před naším domem mi Honza řekl, že by si uměl představit sebe i mně ve stejných rolích, v jakých jsme dnes viděli novomanžele.

To byla za celým tím dnem i nocí sladká tečka na závěr – dostat po několika hodinách známosti nabídku k sňatku se jen tak nestává.

Vlastně tou úplně poslední tečkou byl dlouhý, několikaminutový polibek. Když jsem se pak po poledni probudila, myslela jsem si, že se mi to jen zdálo.

Za oknem zrovna řádila jarní bouřka. Zůstala jsem ležet v posteli a v duchu si přehrávala včerejší den. Ráno v obřadní síni tolik smutku a lítosti nad minulostí a dnes – taková změna.

Můj smutek vystřídala radost

Byla sobota a odpoledne měla přijít na návštěvu sestřenice Eva. Musela jsem se s tím vším někomu svěřit. Chvíli poté, co zazvonila, už jsem jí zahrnovala svými dojmy. Nad těmi přímo ze svatby převládaly pocity z nové zamilovanosti.

Ke svému překvapení jsem zjistila, že Ava Honzu zná. Chodil před časem s její bývalou spolužačkou, která se dodnes nemůže z rozchodu s ním vzpamatovat.

V tu chvíli jsem pochopila, jak je to na světě zařízené – něčí radost prostě musí být vždycky vykoupena nějakou protiváhou, tedy smutkem. A smířila jsem se definitivně s tím, jak jsem se před měsícem rozešla s klukem, na kterém mi záleželo.

Měla jsem pochopitelně trochu obavy, aby se situace neopakovala a já se po čase netrápila nad rozchodem s Honzou. Vždyť to, že si mě vezme, nemohl po pár hodinách přece myslet vážně.

A přece: kdyby se někdo zeptal mě, jestli s ním zítra půjdu na radnici, asi bych také řekla „ano“, přinejmenším v tom prvním okouzlení.

Honza mi to ale zopakoval i na druhé schůzce a potom ještě mockrát. A nakonec ta slova ze dne našeho seznámení uvedl i ve skutek a opakuje mi je dodnes, i po více než třiceti letech.

Radka L. (56), Prostějov