Někdy se přihodí v životě malý zázrak. Jsem ráda, že se stal i mně.

Moje dětství bylo jako noční můra, ani na něj nechci vlastně vzpomínat. Bylo skutečně hrozné. Maminka umřela při mém narození a tak jsem ji nikdy nepoznala. Otec se uzavřel do sebe, odmítal mě a věnoval se jen práci.

Já jsem mu pouze připomínala bolest, kterou utrpěl. Raději se mi vyhýbal. Dokud žila babička, která mě vychovávala, cítila jsem se dobře. Jenže potom jsem začala být každému na obtíž.

Byla jsem na něm závislá

Ve škole jsem procházela bez větší námahy z ročníku do ročníku a s kamarádkou jsem to dotáhly až na gymnázium. Odmaturovala jsem a vzápětí jsem se přestěhovala do Ostravy za přítelem.

Co na tom, že jsem ho znala jenom dva týdny! Bylo to tak úžasné, že mě někdo měl rád a potřeboval mě. Přítel měl v Ostravě práci, já jsem si tam hledala brigádu.

Sem tam jsem se dostala k nějakému úklidu – než mě skolily ranní nevolnosti. Ano, v devatenácti letech jsem otěhotněla! Domů jsem se vrátit nemohla. S přítelem jsme bydleli na ubytovně.

Takhle jsem se protloukla těhotenstvím. Narodila se mi dcerka, krásná jako andílek. Přibyly starosti a přítel začal chodívat domů opilý – pokud tedy vůbec přišel.

Začal se chovat i násilnicky, každý týden jsem prožila jedno fyzické napadení z jeho strany. Jenže jsem neměla kam jít a tak jsem tiše trpěla a doufala, že to bude lepší.

Nevěděla jsem, kam jít

To nejhorší přišlo před Vánoci. Dcerce bylo půl roku a já zdobila svůj první vánoční stromek. Ten jsme doma nikdy nemívali. Přítel se vrátil domů a přivedl cizího muže. Začali se o mě bavit, jako bych tam nebyla.

Z jejich rozhovoru jsem pochopila, že přítel mě tomu muži chce na hodinu prodat. Celá jsem se roztřásla. Vzala jsem dcerku a u dveří jsem jen prohlásila, že jdu k sousedce. Naštěstí se mě nikdo nesnažil zadržet.

Do bytu už jsem se vrátit nechtěla, kdo ví, co by mě tam čekalo. Ocitla jsem se v podstatě na útěku, sama, s dcerkou v náručí a bez prostředků. Šla jsem na nádraží. Tam jsem bezradně postávala. Neměla jsem u sebe ani korunu.

Zkusila jsem oslovit pár lidí, zda by mi nedali peníze na vlak domů. Dívali se na mě jako na narkomanku, která využívá své vlastní dítě k vyvolání soucitu. Nakonec jsem zoufalá nasedla bez jízdenky do vlaku do Opavy.

Jako bych potkala anděla

Dcerka začala plakat. Přišel průvodčí a chtěl po mně jízdenku. Byl nekompromisní a řekl, že na příští zastávce musím vystoupit. Nevěděla jsem, co mám udělat. Tiskla jsem k sobě svoji malou holčičku a cítila se opuštěně a nešťastně.

Z chmurných úvah mě vyrušil příjemný mužský hlas. Opodál seděl mladý muž v obleku. Nabídl se, že mi lístek zaplatí. Namítla jsem, že nevím, jak mu to mohu vrátit. Mávl rukou, ať si s tím nedělám starosti.

Představil se mi jako David. Připadalo mi, že jsem potkala anděla z nebe. Vyprávěla jsem mu o svém smutném osudu. Nabídl mi, že mohu nějaký čas být u jeho ovdovělé matky. Neviděla jsem jinou možnost a tak jsem to s rozpaky přijala.

U maminky mého zachránce z vlaku jsem mohla zůstat, jak dlouho jsem potřebovala. David, který bydlel jinde, se na mě druhý den přišel podívat a nabídl mi další pomoc.

Cítila jsem se zahanbeně, tím spíš, když řekl, že se do mě na první pohled zamiloval. Se svým společenským postavením a vzhledem mohl mít jakoukoliv ženu a ne svobodnou utrápenou matku.

Trval si ale na svém a nepřešlo ho to dodnes. Jsme spolu už přes čtyřicet let a k dcerce pak přibyly další dvě děti. Svoje štěstí jsem tak kdysi našla přesně v pravý čas.

Magda L. (60), Opava