Když můj manžel Jenda náhle zemřel, doslova se mi zhroutil celý svět. Do té doby jsme totiž na všechno byli dva. Na běžné radosti i starosti, na výchovu našich dětí i hlídání vnoučat.
Teď jsem chodila v našem prázdném bytě od ničeho k ničemu a ustavičně plakala. Dotýkala jsem se Jendových věcí, občas pohladila hřbet knihy, kterou měl položenu na nočním stolku, a v koupelně si přivoněla k jeho kolínské.
Nedokázala jsem se rozloučit s žádnou jeho věcí a stále se jen utápěla ve vzpomínkách. Všichni mi říkali, že mám na truchlení právo, jenže když už to takhle trvalo přes půl roku, přátelé se mnou ztratili trpělivost.
Nikdo mě nezval na výlet ani na kávu, protože jsem se nedokázala bavit o ničem jiném než o svém smutku. Zkrátka se mnou bylo k nevydržení.
Přestala jsem vycházet z bytu
Nakonec to došlo tak daleko, že mě lékařka poslala na neschopenku, protože jsem nebyla schopna pracovat. Jenže místo toho, abych se dala alespoň trochu dohromady, to se mnou bylo ještě horší.
Přestala jsem vycházet z bytu, nákupy si objednávala přes internet a záhy jsem úplně ztratila kontakt s realitou. Kdybych alespoň občas nemusela jít ven s košem, ani bych nevěděla, že podzim vystřídaly kruté mrazy.
Při jedné takové noční vycházce jsem najednou zaslechla od kontejneru podivné zvuky. Položila jsem sáček se smetím na zem a snažila se přijít na to, odkud to kníkání přichází.
Rozbušilo se mi srdce
Chvilku to trvalo, ale pak jsem přece jen mezi pytli postavenými za kontejnerem objevila špinavou krabici od bot, která se trochu hýbala. Opatrně jsem nadzvedla víko a posvítila si mobilem dovnitř.
Jakmile jsem spatřila tu zoufalou malou huňatou kuličku, rozbušilo se mi srdce. Dívala jsem se na umolousané štěně se zalepenýma očima. „Ty můj chudáčku,“ zašeptala jsem a pohladila to nadělení.
Vzápětí nato ale do mě vjel obrovský vztek. Vždyť co to mohlo být za člověka, který dokázal pohodit živou bytost k odpadkům? Kdybych tu zrůdu dostala do ruky, nejspíš bych byla schopna jí vyškrábat oči.
Sežral moji paštiku
Nikdo ale nablízku nebyl, tak jsem vzala krabici opatrně do náručí a vydala se s ní k domovu. Na internetu jsem pak našla nejbližší veterinární kliniku s pohotovostí. Zavolala jsem tam a hned si sjednala návštěvu na příští den.
Tu noc jsem opět nespala, protože jsem měla v náručí vděčného Beníka, jak jsem to štěně pojmenovala. A musím uznat, že se Beník měl čile k světu. Sežral moji paštiku i balíček šunky a pořádně to zapil čistou vodou.
Také ale udělal na koberci svou první loužičku, a protože ho to unavilo, usnul v mém náručí. Opatrně jsem hladila to vyzáblé tělíčko a vlastně mi bylo krásně.
Jen jsem se nesměla zamýšlet nad tím, zda to mé chlupaté nadělení nemá blechy. Po dlouhé době tu byla bytost, která mě očividně potřebovala.
Beníka mi poslal do cesty osud
Druhý den jsem se po dlouhé době hezky oblékla i nalíčila, šoupla jsem Beníka do tašky a vyrazila s ním na kliniku. Tam jsem se dozvěděla, že jsem se právě stala hrdou majitelkou čistokrevného a zdravého křížence.
Či spíše ještě psího miminka, protože Beníkovi nebyly snad ani tři měsíce. Nechala jsem mu aplikovat prostředek proti vnějším i vnitřním parazitům a domluvila si další termín návštěvy.
Můj nový kamarád totiž potřeboval očkování. Ano, něco to stálo, jenže já jsem ani na okamžik nepřemýšlela nad tím, že bych to štěně dala do útulku. Rychle jsem totiž pochopila, že mi Beníka poslal do cesty sám osud.
Dostal nový obojek
To kvůli němu jsem musela brzy ráno vstávat a chodit s ním ven a ani večerní procházky jsme nesměli zanedbávat. Beník proto dostal hezký nový obojek a já jsem si koupila sportovní soupravu.
Když jsem se pak v noci dívala, jak spí v mé posteli, protože pelíšek ho očividně nelákal, pochopila jsem, že my dva jsme se zachránili navzájem. Já mu darovala život v teple a bezpečí a svou lásku, on mi zase dodal pocit, že mě někdo potřebuje.
Když k tomu připočtu, že nic tak člověka nepotěší jako oddaný pohled psích očí, snad se mi ani nedivíte, že se Beník stal mým nejvěrnějším přítelem. Parťákem, díky kterému mě opět těšil život.
Vrátila jsem se do práce
Kvůli Benovi jsem totiž začala chodit mnohem více ven a pochopitelně se i vrátila do práce. Navíc jsem objevila radost z toulek přírodou a časem přidávala na zdolaných kilometrech. A netrval dlouho, a já si dokonce našla nového parťáka.
Jiřího jsem nějaký čas potkávala v nedalekém parku a slovo dalo slovo a my začali ta svá psiska venčit spolu. Během procházek jsme si navzájem sdělili své životní příběhy, a protože jsme oba žili sami, prožité trápení nás sblížilo.
Nyní už nějaký čas tvoříme pár a je nám spolu opravdu dobře. Jiří mě dokonce nedávno požádal o ruku, a tak jsme začali chystat malou svatbu.
Veronika K., 48 let, Mladá Boleslav
Příběhy jako je tento mě dojímá. Umění a psi znamenají hodně – obojí dokáže vyvolat silné emoce a přinést nám útěchu i radost.
Je skvělý jak ten Beník dokázal změnit Váš život! Pokud chcete cestovat, určitě to zvládnete i s ním. Zvířata jsou věrní společníci.
Jé, to je super! Sport a psi přinášejí do života úplně novou energii. Beník se stal opravdovým parťákem, dělá váš příběh úžasný.
Silný a emotivní příběh. Hudba má podobnou sílu jako právě zvířata – dokáže člověka provést těmi nejtěžšími časy a najít nový směr.
Krásný příběh! Technologie a zvířata mají něco společného – dokážou nám rozjasnit den. Nepodceňujme moc drobností, mohou skutečně měnit životy.
Příběh je dojemný, přivádí mi slzy do očí. Ten pocit, když vás něco malého a chlupatého vrátí k životu, znám moc dobře z vlastní zkušenosti.