Do Petra jsme vkládali všechny své naděje. Byl naším vymodleným dítětem, a tak jsme se mu od malička snad až příliš úzkostlivě věnovali. Dlouho nám dělal jen samou radost, jenže pak se vše změnilo.

Můj manžel Karel bral v práci dvojité směny, jen abych mohla s Péťou zůstat doma. Já jsem si toho pochopitelně vážila a veškerý svůj čas jsem investovala právě do Péti a dělala jsem to opravdu ráda.

Neúnavně jsem mu četla pohádky, chodila s ním na hřiště i na plavání, dokonce jsem se kvůli němu naučila bruslit.

Bavilo mě být s ním celý den, starat se o domácnost i o zahrádku a večer jsem s úsměvem na tváři vítala Karla, když se vracel unavený z práce. Doma bylo vždy čisto a navařeno a naše zahrádka vypadala jako z časopisu.

Doufali jsme, že půjde studovat

Vlastně jsme si žili až moc dobře na to, aby to byla pravda. Jenže to jsem v tu chvíli naštěstí vůbec netušila. Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, aby se moji kluci cítili doma dobře.

Jenže když Péťa začal chodit na druhý stupeň, měla jsem toho volného času najednou až moc. Po dohodě s Karlem jsem si proto našla práci na částečný úvazek v blízké samoobsluze.

Následující roky plynuly svým poklidným tempem, Karel v práci povýšil, začal nosit domů víc peněz a už nemusel brát směny navíc. Péťa ve škole pěkně prospíval, a tak jsme si mysleli, že půjde studovat na gymnázium a později na vysokou.

Byla jsem zlomená žalem

On sám se za pár let viděl jako úspěšný lékař, nejlépe někde v cizině, a my pevně věřili, že se mu jeho velké přání splní. Však pro to měl ty nejlepší předpoklady.

Doma nikdy neměl žádné povinnosti, jediné, co jsme po něm chtěli, aby se dobře učil, nelhal a nekradl. A co bych zastírala, opravdu jsme na něj byli pyšní.

Péťa se skutečně dostal na medicínu, jenže když byl v prvním ročníku, můj manžel náhle zemřel na infarkt.

Péťu to zasáhlo na citlivém místě, protože svého otce miloval i respektoval. Já jsem byla zdrcená žalem, a aby toho nebylo málo, musela jsem najednou řešit finance.

Najednou odešel ze školy

Má výplata nebyla nijak závratná, život v domku, ve kterém jsme dlouhá léta žili, také nebyl právě levný a Péťa byl na studiích, a i když měl sem tam nějakou brigádu, nebyl ekonomicky soběstačný.

Jenže zatímco já jsem se pomalu s novou situací smiřovala, Péťa si teprve hledal své místo v životě. Rozhodl se, že odejde ze školy a začne si vydělávat, aby mi trochu pomohl.

Já jsem s tím ale rozhodně nesouhlasila, a tak se mezi námi objevily první rozpory. Syn si ale nedal říct a po jedné naší hádce práskl dveřmi a odešel.

V následujících týdnech mi nebral telefony, a kdybych občas nepotkala jeho kamarády, tak bych ani nevěděla, co dělá. Bylo to pro mě těžké, a to byl bohužel teprve začátek.

Čekaly jej roky vězení

Po nějakém čase jsem se totiž dozvěděla, že se Petr v Praze zapletl s nějakou partičkou a začal vařit pervitin. Další strašná chvíle nastala, když se u mých dveří objevili dva policisté.

Abych to zkrátila, Petr byl zatčen a obviněn z výroby a nedovoleného držení drog a zcela jistě jej čekalo několik let vězení. I když mě to šokovalo, stále jsem byla především milující a starostlivá matka, která chce pro svého syna jen to nejlepší.

Chtěla jsem ho navštívit ve vězení, jenže mě k němu nepustili. Prý mě nechce vidět a nepřeje si, abych jej jakkoli kontaktovala. Nepomohly prosby, vzkazy ani dopisy, které jsem mu posílala po advokátovi.Petr mě úplně odstřihl ze svého života.

Pořád nevím, co teď budu dělat

To mě bolelo snad ještě víc než jeho drogová anabáze. Musela jsem se naučit žít sama ze dne na den, nemyslet na včerejšek ani na zítřek.

Také jsem se musela naučit nevnímat zvědavé pohledy všetečných sousedů. Vlastně jsem jen existovala a živořila, dokud přece jen nepřišel dopis s razítkem jedné věznice.

V něm se mi Petr za všechno omlouval, chtěl si prý nejprve sám vyřešit všechny své potíže, nyní je čistý, čeká ho propuštění na svobodu, a prý si už dokonce přes svého kurátora sehnal práci.

Srdce mi napovídá, že bych to měla udělat

Mě se ptal, jestli se může vrátit domů, tedy alespoň než si najde nějaký podnájem. Já tu teď sedím nad jeho dopisem a přemýšlím, co udělám. Mám mu odpustit a dát ještě jednu šanci? Srdce mi napovídá, že bych to měla udělat.

Jenže jak mám vědět, jestli mě Petr znovu nezklame. Mám opět riskovat zlomené srdce a všechny starosti, které by se s tím mohly pojit? Je totiž docela dobře možné, že už bych něco takového neunesla.

Přece jen ani milující matka nevydrží úplně všechno. Na druhou stranu jsem si jistá, že si Péťa druhou šanci zaslouží. Už mám na tomto světě jen jeho, a tak bychom si měli být vzájemně oporou. Alespoň já pro to udělám, co bude v mých silách.

Jana K., 52 let, Prostějov