Nechtěla jsem chodit do tanečních, ale maminka byla švadlena a roky snila o tom, jak na mě bude šít. Bohužel měla staromódní vkus.
Někdo se holt umí narodit. Třeba moje spolužačka Marie. Hezká jako obrázek, maminka zůstala v domácnosti, aby mohla zbožňovaného jedináčka obletovat, tatínek byl ředitelem čehosi velkého a významného.
Mariina cestička byla dlážděna růžovými dlaždičkami a vedla kamsi na královský zámek, ta moje se klikatila bažinami ani nevím kam. Nechtěla jsem chodit do tanečních a asi by mi to i prošlo, kdyby máma nebyla švadlena.
„To by tak hrálo, aby švadlenina dcerka nechodila do tanečních,“ drmolila. „To bude celé město koukat, co dovedu!“ No právě.
Celé město skutečně koukalo, protože maminčin vkus byl staromódní a kreace, v nichž jsem vstupovala do velkého sálu zdejšího kulturního domu, byly, opatrně řečeno, mimo mísu.
Oranžové šaty
A tak zatímco Marii přivezla tatínkova služební volha a ona vplula do velkého sálu kulturního domu v šatech z kapitalistické Francie, kam tatínek jezdil na pracovní cesty, já jsem se plížila jako postřelená poblíž stěny, aby co nejmíň lidí spatřilo oranžové šaty s nevkusnými fialovými květy.
Máma vyznávala heslo: čím barevnější, tím lepší. Matně jsem tušila, že to ve světě opravdové módy asi neplatí. A zatímco Marii vyzval k tanci parádně vystrojený syn ředitele jen o něco menšího podniku, než byl ten Mariina tatínka, na mě zbyl Sucharda.
Věděla jsem to, i se mi o tom zdálo. V tom snu mě o tanec žádal Sucharda v hnědém dědečkově obleku, který zřejmě pobyl mnoho let ve společnosti kuliček proti molům a dával o tom typickým pachem vědět celému sálu.
Skutečnost byla táž s tím rozdílem, že si Sucharda oblékl kvádro nikoli hnědé, ale modré jako železničářská uniforma.
Umět žít
Myslím, že si na nás maminky sedící na balkoně ukazovaly, a nechci vědět, co přitom říkaly. Někdo se holt umí narodit a někdo to neumí. Jenomže dnes vím, že mnohem důležitější než umět se narodit je umět žít.
Na školním srazu po čtyřiceti letech jsem byla, musím říct, docela pyšná. My jsme se Suchardou, který je už mnoho let mým manželem, docela obyčejná dvojice, ale rádi se máme i po takové době neobyčejně. Všichni nás obdivovali a říkali: „Páni!
Vy jste ještě spolu? No to není možný!“ Takové štěstí mnozí neměli, i Marie, které to stále velice slušelo, naznačila, že se jí v lásce nedařilo, a spočinula na mě dlouhým pohledem plným obdivu a uznání.
Iva (66), České Budějovice
Tak mě ten příběh zasáhl. Kolikrát si neuvědomujeme, jak moc si rodiče přejí pro nás něco speciálního. A je hezký vidět, že se to nakonec proměnilo v něco hezkého a dlouhodobého.
To je krásný příběh o rodinných vztazích a tom, jak důležité je najít štěstí v běžných věcech. Mámu chápu, každá chce pro svou dceru to nejlepší a šití byl asi její způsob jak to projevit.