Na syna jsem pyšná, dotáhl to z rodiny nejdál. Pracuje v cizině a našel si tam i manželku. Je to holka z nóbl rodiny, kdežto my jsme burani.

Nebylo by vůbec na škodu, kdyby se do výuky na základní škole přidalo něco ze základů slušného chování a etikety. Něco se člověk sice naučí v tanečních, je ale mnoho mladých, kteří do nich nechodí.

Pokud je k tomu nevede rodina, kde se to mají naučit? Vyrostou z nich burani, kteří nemají šanci zabodovat ve vyšší společnosti, protože tam na nich okamžitě každý pozná, že se chovat neumí.

Mě neměl doma kdo naučit správnému vystupování, vyrůstala jsem na vesnici, moje matka byla kuchařka ve školní jídelně, a otec jezdil s traktorem…

Zbytečná záležitost

Všichni ze strany otce i matky byli sedláci. Do tanečních jsem nechodila, protože nejbližší byly až ve městě, a odtud jsem večer neměla žádné autobusové spojení. Musela bych čekat na noční linku, a druhý den bych nevstala do školy.

Rodiče navíc říkali, že taneční jsou zbytečná záležitost, tancovat se přece mohu naučit od mámy, na vesnické tancovačce se stejně nic jiného, než polka a valčík netančí, a na diskotéce se může člověk kroutit i bez taneční školy.

Z bohaté rodiny

A tak jsem nad tím mávla rukou. Za pár let jsem se vdala za Frantu, který také pocházel z naší vsi, měli jsme spolu tři děti. Nejstarší syn byl nejchytřejší, vystudoval gymnázium. Do tanečních, na rozdíl ode mě chodil, sama jsem ho tam vozila autem.

Po střední škole zamířil do Prahy na vysokou. Stal se z něho lékař. Po několika letech práce v nemocnici zamířil do zahraničí. Moc jsme se radovali. Nakonec se tam chtěl i oženit. Když nás pozval na svatbu, moc jsme se těšili. Já i manžel.

Jeho mladší sourozenci se ale omluvili, že nedorazí. Synovi se nechtělo a dcera byla v osmém měsíci těhotenství. Bylo tedy na mně a mém muži, abychom nesli prapor naší rodiny na té velké slávě.

„Neměli bychom se někde aspoň trochu zeptat, jak se na takové nóbl akci chovat? Nevěsta prý je z nějaké bohaté rodiny!“ opakoval manžel dokola, ale já ho uklidňovala, že to nebude potřeba. My to přece zvládneme, vždyť to jsou taky jenom lidi.

S tím jsme vyrazili do Prahy nakupovat slavnostní oblečení. Utratili jsme fůru peněz, abychom se oblékli podle poslední módy. Ani ten nejlepší ohoz ale nemohl zamaskovat tu ostudu! Svatba skutečně byla takříkajíc hogo fogo.

Topili jsme se v neznalosti etikety na každém kroku a bylo vidět, jak námi nevěstina rodina pohrdá.

Moravská vesnice

Nejhorší bylo, že jsme s mužem ze zoufalství popili, a to se pak v nás probudila moravská vesnice se vším všudy. Viděla jsem ty vyčítavé oči našeho syna a tušila, jak lituje, že jsme na svatbu přijeli.

Odjeli jsme raději domů o tři dny dříve, než jsme původně plánovali. I když jsem se po této zkušenosti začala o společenské vystupování zajímat, syn nás do rodiny své manželky už nikdy nepozval.

A když náhodou přijede s vnukem k nám, ubytují se v hotelu a scházíme se na neutrální půdě.

Anna (63), Zlínsko