Nečekané setkání v knihkupectví změnilo můj život.

Vždy jsem byla náruživou čtenářkou, a proto jsem často navštěvovala obchody s knihami. V jednom z nich se před čtvrt stoletím odehrálo něco, co má své krásné důsledky dodnes.

Nejprve jsem se zapřela

Pocítila jsem tam tehdy na sobě něčí pohled. Pomalu jsem se otočila, abych zjistila, jestli to není jen takový pocit. Nebyl. Nedaleko ode mě stál muž asi v mém věku, tedy kolem třiceti. Bylo patrné, že na mě hleděl on, i když se nyní snažil odvrátit zrak.

Jeho tvář mi připadala hrozně povědomá. Mozek pracoval, já lovila v paměti – a náhle jsem si ten obličej zařadila. Jirka Verner! Je to možné? Pokud je to skutečně on, tak jsme se neviděli snad patnáct let. Určitě poznal také on mě a nejspíš si rovněž nebyl jistý.

Jakmile spatřil, že se na něj dívám, dodal si odvahy a přistoupil ke mně. Zeptal se, zda náhodou nejsem Petra Šulcová. Znal mé jméno a tak to bylo jasné.

Jenže mně se v tu chvíli vybavila jedna dávná vzpomínka a tak jsem rychle vyhrkla, že si mě s někým plete. Omluvil se, otočil se, a aby neprodlužoval pro sebe trapnou scénku, kráčel k východu z knihkupectví.

Když už byl skoro u dveří, oslovila jsem ho jménem. Zarazil se, zastavil a pak se na mě znovu podíval. To už jsme se oba usmívali. A já si tu zmíněnou dávnou vzpomínku rychle promítla v paměti naplno…

Napřed pusa, potom ostuda

Tenkrát jsme chodili oba do třetí třídy, já do áčka, Jirka do béčka. Bydleli jsme na stejném sídlišti a patřili do party dětí, která se scházela k nejrůznějším hrám – hřiště, prolézačky, koupaliště.

Jednoho jarního dne jsme se s Jirkou potkali nedaleko našeho paneláku. Tvářil se nějak divně a celý se ošíval. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla pět korun. Nechápala jsem jeho otázku. Řekl, že mi zaplatí za to, když mu dám pusu.

Neodmítla jsem hned, i v mozku malé holky zapracovala kalkulačka, tím spíš, že nikdo nebyl nablízku. Jirka vyndal pětikorunu, aby mě přesvědčil, že to myslí vážně. Cítila jsem, jak se červenám, ale přistoupila jsem k němu a políbila ho na tvář.

Dostala jsem slíbenou odměnu a vzápětí zažila menší šok. Zpoza rohu vyšli tři Jirkovi kamarádi. Celou tu dobu nás pozorovali a nevěřili, že to Jirka dokáže. Jednalo se samozřejmě o hloupou sázku malých kluků, takže Jirka na té puse nakonec vydělal.

Urazila jsem se a hezky dlouho jsem s ním pak nemluvila. A vlastně až do deváté třídy – i když jsme se v pubertálním období už moc nestýkali – mi tu pusu občas někdo připomínal. Na obranu Jirky musím říct, že on ne.

Došlo i na pusu svatební

Nyní, po letech, jsem byla ráda, že ho vidím a stejně tak byl rád i on. Šli jsme si sednout do nedaleké kavárny. Pochopitelně o té někdejší puse začal povídat Jirka jako první. Předstírala jsem, že nevím, o čem mluví, ale dlouho mi to nevydrželo.

Takové věci se přece nezapomínají ani po letech. Tenkrát jsem byla poměrně dost naštvaná, ale s odstupem času mi Jirkovo „provinění“ připadalo spíš roztomilé.

Vyprávěli jsme si své další osudy po základní škole a zjistili jsme, že jsme na tom zhruba oba stejně. Měli jsme za sebou nedávný rozchod po dlouhém vztahu a hledali někoho pro život.

Jirka navrhl, že bychom to mohli zkusit spolu. Chvíli jsem přemýšlela a pak se rozhlédla kolem a zeptala se v žertu, jestli zas nejde o nějakou sázku. Oba jsme se tomu zasmáli.

Zhruba rok po tomto setkání jsme stáli na radnici před oddávajícím úředníkem. Tam padla pusa také. Když občas vyprávíme o své vztahu, s úsměvem říkám, že můj manžel ode mě dostal první pusu už v devíti letech!

Veronika N. (56), Ostrava