Lidské osudy někdy závisí na náhodách. Mně se to stoprocentně potvrdilo.

Za to, že jsem dodnes se svým osudovým mužem, vděčím souhře několika okolností. Tenkrát jsem přijela do Prahy na jeden veletrh, který se týkal mého zaměstnání. Bydlela jsem v malém hotelu na předměstí.

V osudný den jsem si zapomněla na pokoji doklady a rychle jsem se pro ně vracela. Nebyla jsem naštěstí od hotelu ještě tak daleko, abych něco promeškala.

A právě v okamžiku, kdy jsem podruhé vybíhala z hotelu, srazila jsem se na ulici s mužem asi mého věku, tedy krátce po třicítce.

Domluvili jsme si rande

Po nechtěné srážce jsem se hned začala omlouvat, ale onen muž se jen smál a mávl nad tím rukou. Pohlédli jsme si do očí a oba dva jsme v jediné vteřině zjistili, že se jeden druhému líbíme. Michal byl pohotový a hned mě pozval na večeři.

A protože spěchal stejně jako já, stačili jsme si jen vyměnit čísla na mobil a domluvit se, že se sejdeme na tradičním místě schůzek v Praze – tedy u koně na Václavském náměstí. Ve svém věku jsem tehdy dělila svůj život mezi kariéru a citové vztahy.

V obou směrech se mi celkem dařilo, i když s posledním partnerem jsem se nedávno rozešla. Byl to však rozchod bez hádek a dramat a zůstali jsme přáteli.

Nijak zvlášť jsem nespěchala na další lásku, brala jsem všechno tak, jak to přicházelo. V případě Michala jsem si ovšem byla jistá od samého počátku, že do tohohle vztahu půjdu. Instinktivně jsem cítila, že by to mohla být opravdu velká láska… snad ta finální?

Nemohla jsem se mu dovolat

Na schůzku jsem přišla předčasně. Nechtěla jsem, aby mě Michal viděl, jak netrpělivě vyhlížím a chtěla jsem se objevit tak dvě nebo tři minuty po něm. Zašla jsem ještě do velkého knihkupectví a tam jsem se poněkud začetla do jedné publikace o lásce.

Znepokojeně jsem pak zjistila, že na schůzku přijdu o pět minut později. K soše svatého Václava jsem doslova uháněla. Michal nikde. Nepodezřívala jsem ho, že by byl takový pedant a že by ve chvíli, kdy mě tam v přesný čas nespatřil, zahájil ústup.

Možná se zdržel víc než já. A vlastně… co mi brání mu zavolat? Zkusila jsem to. Ozvalo se mi ono neoblíbené „volaný účastník je momentálně nedostupný“. Propadala jsem zmatku a panice.

Takhle jsem si tedy naše první rande nepředstavovala. Znovu a znovu jsem vytáčela Michalovo číslo a stále byl nedostupný. Takhle to trvalo deset minut.

Nakonec vše dopadlo tak, že v okamžiku, kdy se konečně ozval spásný vyzváněcí tón, mému mobilu došla baterie. Málem bych ten přístroj v tu chvíli nejradši hodila na zem, ale uvědomila jsem si, že je to koneckonců moje chyba.

Napadlo ho totéž!

Rozhodovala jsem se mezi dvěma možnostmi: zůstat na místě – nebo odejít tam, kde jsme se ráno setkali. Jakkoliv by zdravý rozum napovídal, že správné rozhodnutí je to první, já se vydala metrem ke svému hotelu.

Tam jsem se postavila před budovu, přesně v místech, kde jsme se ráno s Michalem srazili. Chtěla jsem věřit, že se dovtípí, kde mě najde. Přijel za deset minut. Už zdálky se usmíval. Stalo se mu totéž co mně. Vybitý mobil.

Schůzku nestíhal z pracovních důvodů a než se dostal k nabíječce, myslel si, že je vše ztraceno. Potom se rozhodl, že se vydá k mému hotelu – ráno jsem mu přece sdělila, že jsem tam ubytovaná. Museli jsme se tomu oba smát.

Byl to opravdu zajímavý začátek případné lásky. Určitě bychom se spojili později, ale už by to nebylo ono. Šla jsem ve správný čas na správné místo.

Michal se mě sice zeptal, proč jsem si na hotelu nešla nejprve nabít mobil a poté Milanovi nezavolala, ale já jen pokrčila rameny. Řekl něco o ženské logice, ale to jsem mu odpustila. Dnes jsme spolu už dvacet dva let.

Alice M. (54), Liberec