V době, kdy mi bylo nejhůř, jsem přestala vycházet. Zoufale jsem přemýšlela, co by mi mohlo pomoci, až jsem se ocitla u božích muk.
Byly časy, kdy mě život omrzel. Dnes se za to stydím, ale sotva na to mohu zapomenout. Odmalička jsem toužila po rodině a dětech, troufala jsem si odhadovat, že ze mě bude dobrá, láskyplná máma.
S Frantou jsme se domluvili, že si děťátko pořídíme hned po svatbě. Snažili jsme se o ně devět let, následovalo běhání po doktorech, jezdění po lázních, ale všechno to byla marnost nad marnost. A můj hodný, laskavý manžel mě o několik let později šokoval.
Utekl k milence, která byla, jak se vzápětí ukázalo, v sedmém měsíci těhotenství. Ocitla jsem se ve slepé uličce. Frantovi jsem věřila, byl moje spřízněná duše, a ta šílená, podlá zrada se nedala snést. Tehdy se mi nechtělo žít.
Vycházet na ulici bylo peklo, venku byla pokaždé spousta maminek s kočárky nebo s dětičkami, které vedly za ručičku. Na to se mi nechtělo dívat. Přestala jsem chodit do práce a zavřela se doma.
Boží muka
Byla jsem na dně. Listovala jsem v knížkách, hrabala se ve starých sešitech či památnících. Do jednoho mi babička kdysi napsala: Nejvěrnější kamarádka je maminka, u ní najdeš vždy útěchu. Svatá pravda, jenomže máma před dvěma lety zemřela.
Kde tedy hledat nějakou účinnou radu? V noci jsem se probudila, před očima mi běžela dávná vzpomínka, v níž babička povídala: Když je mi nejhůř, zajdu k božím mukám. A tak jsem se další den po poledni přinutila po delší době vyjít ven.
Spěšně jsem zamířila k omítnutému sloupku v lukách. Panenka Maria mě pátravě pozorovala. Vypověděla jsem jí celý svůj příběh, hodně se u toho naplakala. Nespustila ze mě laskavé oči. Svatá Maria, oroduj za nás, stálo tam psáno.
Všechno na světě
Vtom mě kdosi popadl za ruku. Lekla jsem se. Malá holčička, asi pětiletá nebo šestiletá, s ustrašenýma očima. „Jak se jmenuješ?“ vyhrkla jsem. „Marie,“ odpověděla. Běžela sem žena, zdálky volala:
„Mařenko, tohle nám nesmíš dělat!“ Dítě zaslzelo a stisklo mi ruku. „Utíká z dětského domova,“ vysvětlila ta žena. „Taková maličká. Co kdyby se jí něco stalo?“ Odváděla holčičku, která se několikrát ohlédla.
V domově mi pověděli, že Marii zemřela maminka a otec ani jeho strana o ni nejeví zájem. „Mohla ses utopit v říčce, je velká voda,“ lomila rukama vychovatelka. Posadila jsem si holčičku na klín a vyprávěla, že mít doma takové děvčátko je můj největší sen.
„Tak si mě vem,“ řekla. „Udělám pro to všechno na světě,“ vydechla jsem. A když se to konečně podařilo, šly jsme k božím mukám. Poděkovat.
Libuše (65), Brno
Auu, to muselo bejt síla. Ale fajn že se to takhle krásně skončilo. Někdy život píše ty scénáře, co by člověk vůbec nečekal.
Váš příběh hraje na všechny struny emocí. Je úžasné vidět, jak jste našla sílu jít dál v nejtěžších chvílích. Přeji vám s malou Marií vše nejlepší, ať vás život již jen mrazí sluncem.
Tak to je teda příběh, jak se řiká, že když smůla, tak na plný koule. Ale super, že se to nakonec takhle pěkně vše obrátičko. To je dokaz, že se vyplatí nevzdávat!
Děkuji za sdílení vašeho příběhu. Je pozoruhodné, jak moc může být život proměnlivý a jak někdy stačí jen jeden okamžik, kdy se vše obrátí k lepšímu. Váš příběh je inspirující a připomíná, že naděje umírá poslední.