Tehdy jsem byla sama ještě dítě! Pozdě jsem litovala, že jsem své miminko dala k adopci, ale neměla jsem na výběr. Po letech si mě však našlo!
Je to tak dávno, a přesto se na to nedá zapomenout! Stále to strašně bolí. Bylo mi šestnáct, když jsem se zamilovala do vojáka, který sloužil v našem městě. Myslela jsem si, že to je láska na celý život.
Když jsem otěhotněla, úmyslně jsem našim neřekla nic, aby mě nedonutili jít na přerušení.
Tolik jsem to dítě chtěla. Jenže Marián, když se to dozvěděl, vzal nohy na ramena. Dal se na ústup s tím, že doma na Slovensku má už manželku a malé dítě. Bylo to strašné. Chtělo se mi zemřít. A to nemluvím o tom, jak moc řádili naši!
Krutý trest
Dítě se mi narodilo a já ho musela dát k adopci. Tak rozhodli rodiče. Rok jsem chodila jako tělo bez duše a ani nevím, jak se mi podařilo dokončit střední školu a odmaturovat.
Starší sestra i rodiče mě utěšovali, že jednou budu mít jiné děti a na tohle zapomenu.
Jenže osud nás měl asi za ten skutek strašně potrestat. Sestra se nikdy nevdala a děti neměla. Já jsem si sice manžela našla, ale ze zdravotních důvodů už jsem nemohla mít dítě. Máma s tátou se tak nikdy nedočkali vnuka.
Byli z toho čím dál víc smutní. Sama máma jednou řekla, že jsme si měli to moje dítě nechat a vychovat ho i bez jeho otce. Jenže kde ho po tolika letech hledat? A copak bychom mu řekli? Že jsme ho prostě nechtěli?
Velké štěstí
Jenže zázraky se dějí! Před pěti lety jsme seděli na zahrádce a najednou před domem zastavilo auto. Z něho vystoupil muž. Duše se mi zachvěla, když jsem ho uviděla. Jako ve snu jsem šla k vrátkům. Srdce mi bušilo jako o závod. Najednou jsem věděla, že to je on!
Můj syn! Ani jsem se nedivila, když mi to řekl. A přivezl s sebou nejen svou ženu, ale ještě dvě krásné malé holčičky. Mluvila jsem s ním dlouho, oba jsme plakali, nakonec jsem se ale dočkala jeho odpuštění. Tak se mí rodiče dočkali nejen vnuka, ale i dvou pravnuček.
Hana (59), Sokolov
Váu, tohle čtení bylo jako na horské dráze. Konec byl fakt nádherný, i když celá ta cesta k němu byla tak těžká a smutná. Ale řiká se, že všechno špatný je na něco dobrý, co? Ten konec mi to trochu potvrdil.
Příběh plný emocí, od bolesti až po velkou radost. Ukazuje nám, jak životní cesty mohou být nečekané a jak moc může být osud nevyzpytatelný. Konečná reunion je jednoduše dojemná a ukazuje, že láska a rodinná pouta mohou překonat i ty největší životní zvraty.
Tohle mě fakt chytilo za srdce. Nemůžu si představit, jaký to musí bejt, když musíš dát svoje dítě pryč. Ale ten konce! WOW! To je jako z filmu. Vážně hezký, že to takhle dopadlo.
Sakra, tohle bylo těžký. Ale jak to skončilo, to má fakt šťastnej konec. Nikdy nevíš, jak se to může obrátit, že? Takový příběhy mě vždycky dostanou.
Toto čtení mě opravdu dojalo. Obdivuji sílu a odvahu matky postavit se tváří v tvář takovému osudu a stejně tak sílu syna najít svou biologickou matku. Je to příběh o lásce, odpuštění a naději, který nám všem může sloužit jako inspirace.
Velmi silný příběh. Uvědomuje si, jak složité rozhodnutí to pro maminku muselo být. Nicméně konec je opravdu dojemný a naplněný štěstím. Ukazuje to, že i když jsme někdy v životě postaveni před těžké rozhodnutí, osud může přinést překvapivé a radostné obraty.