Když mi moje jediná dcera oznámila, že má nevyléčitelnou nemoc, život pro mě skončil. Dokonce jsem musela být hospitalizována na psychiatrii, ale pak jsem si naštěstí uvědomila, že musím být silná.
Moje dcera pro mě byla, je a vždy bude to nejdůležitější, co v životě mám. Na vztahy jsem nikdy neměla štěstí, protože se z mých partnerů většinou vyklubali buďto alkoholici, podvodníci, nebo násilníci.
Proto když jsem v pětatřiceti otěhotněla a můj tehdejší partner dítě nechtěl, věděla jsem, že ho pošlu k šípku a miminko si nechám.
Viděla jsem v tom příležitost, jak mít konečně v životě člověka, pro kterého budu dýchat a který mě bude bezmezně milovat.
Našla si skvělého chlapa
S Ivankou se z nás staly nejen maminka s dcerou, ale také nejlepší parťačky do života.
Pracovala jsem jak blázen, abych jí mohla dopřát krásný život, aby měla vše, co potřebuje, a také abychom si sem tam mohly společně zajet na dovolenou nebo si zajít do kina a do cukrárny.
Vlastně jsem si ani nedovedla představit, že jednou přijde den, kdy vyletí z hnízda a nechá mě doma samotnou.
Naštěstí si ale našla skvělého chlapa, se kterým jsem si dobře rozuměla, a tak jsme se pravidelně navštěvovali, všichni si volali a já jen najednou měla více času sama pro sebe a kamarádky.
Stala jsem se závislou na lécích
Žila jsem vlastně spokojený život, až do té doby, než mi moje milovaná Ivanka oznámila, že je vážně nemocná už několik let a její stav se v posledních měsících horší.
Diagnostikovali jí roztroušenou sklerózu, a i když se začala okamžitě léčit, bohužel patří k těm případům, které mají rychlý postup. Tato informace mě tak zasáhla, že jsem se psychicky zhroutila.
Nedokázala jsem se najíst ani vyjít z domu a stala jsem se závislou na lékách na úzkost. Můj stav se dostal do takové fáze, že jsem musela být hospitalizována na psychiatrické klinice, abych se z toho dostala.
Změnila jsem život od základu
Jediné, co mi dodávalo sílu se z toho dostat, bylo vědomí, že tu musím být pro svoji holčičku nehledě na můj věk a budu to já, kdo se o ni společně s jejím partnerem bude starat. Nakonec jsem to zvládla nějak překonat a probudila v sobě obrovskou sílu.
Už vím, že udělám i přes veškeré trápení a nástrahy dceři krásný život. Začala jsem být co nejvíce aktivní a starat se o sebe, abych tu pro ni byla co nejdéle fit a zdravá. Rozhodli jsme se, že si život užijeme naplno, nehledě na to, jak dlouhý ho budeme mít.
Užíváme si každou minutu
Proto když má partnera v práci, trávím s ní co nejvíce času já a snažíme se, aby i ona byla v co nejlepší psychické i fyzické kondici. Jezdíme na společné dovolené, chodíme do divadla, do kina a také jsme si našly společný zájem v malování.
Každý den s ní beru jako velký dar, a i když se její stav nadále zhoršuje, nepolevujeme na mysli a věříme v lepší zítřky, protože medicína jde stále dopředu. To nám dodává naději a sílu, kterou potřebujeme pro boj s touto nemocí.
Anna P., 67 let, Jihlava
Příběh plný emocí, který mě hluboce zasáhl. Obdivuji vaši sílu a odvahu vzít život tak, jak přichází, a najít v něm krásu i přes všechny překážky. Jste inspirací pro nás všechny.
Strašně těžký příběh. Já bych asi nezvládla bejt tak silná. Občas fakt nevim, co bych s tim dělala. Držte se!