Vzpomínky někdy bolí, však to znáte. Občas se podaří je zahnat, jindy to nejde, a tak se do nich ponoříte jako do řeky.
Byla to první láska jak má být, se všemi těmi nezbytnými kulisami a klišé, jako jsou zadumaná řeka a temně hučící jez, stará pramice, do níž mírně zatéká, louka posetá kopretinami, až z kopce vypadá jako bíle puntíkovaná.
Krajkové mráčky táhnoucí oblohou nad letitým, oprýskaným nádražím, kde staví vlak jednou za tři hodiny, když to dobře dopadne a nemá výjimečně zpoždění.
Jezdila jsem do té vesnice, o níž mí pražští kamarádi říkali, že je to díra po granátu, do které zajíždí autobus jen v úterý na podzim, za pratetou Jiřinkou na soboty a neděle a na prázdniny.
Byla jsem Pražanda, jedna z těch, na něž starousedlíci nadávali, že vykoupí v krámě v sobotu ráno rohlíky a v lese po sobě nechávají prázdné konzervy a krabice od sušenek, čuňata.
Nedělala jsem ani jedno, ani druhé, rohlíky mi byly ukradené a sušenky jsem nejedla kvůli linii. Zajímala mě láska. Zamilovala jsem se po uši do místního kluka Mirka.
Konec léta
Bylo to jako našlapovat do cukrové vaty. Chodili jsme po kolejích a uskakovali před vlaky, v nichž zuřící strojvůdci hrozili pěstí. Nevadilo nám promoknout na kost.
Nebo se na pouti vozit na řetízkovém kolotoči pětkrát za sebou a příšerně se ztrapnit ve střelnici, kde nám silně nalíčená snědá ženština dala růži z krepového papíru ze soucitu, když nepočítám, že Mirka neúspěšné střelecké pokusy stály dvacet pět korun.
Taky jsme hráli volejbal přes potrhanou síť a do hospody se brodili řekou. No a pak studeně zafoukalo, přišel podzim a byl konec léta i lásky.
Horní Dolní
Byla to moje vina. Vím, že na mě čekal, byl věrný, měl charakter, ale zrovna se maturovalo, taky jsem dělala řidičák, moc starostí, moc velkolepých plánů, nebyl čas vracet se do děr po granátech.
Před Jirkou jsem se zmínila, že vlastně chodím s Mirkem, ale ohrnul rty: „Prosím tě, nějakej vidlák z Horní Dolní mě přece nemůže vyřadit ze hry!“ Nakonec jsem se ve vesnici ukázala až po mnoha letech, dávno ne mladá a celá uslzená od vzpomínek. Na Mirkově zahradě jsem zaznamenala pískoviště a hračky, taky kočárek.
Dům byl pěkný, zrekonstruovaný, v nových oknech sněhobílé záclonky. Obrátila jsem se a pospíchala pryč, osamělá, stárnoucí ženská. Na konci ulice jsem se ohlédla a zdálo se mi, jako bych ho spatřila ve vrátkách. Raději jsem přidala do kroku.
Zdeňka (67), Příbram
takový smutný ale krásný příběh, no… Měla jsem taky takovou lásku. Slibuju si, že už nikdy nepřestanu jíst rohlíky 😅 ale vážně, tohle mě dostalo.
Nádherně napsaný článek, moc se mi líbil. Tolik vzpomínkám ve mně vyvolal… Je pravda, že čas letí a my nemužeme vrátit zpátky, ale v srdce to vždycky zůstane.