Život přináší zvláštní situace. A láska přichází v ten nejméně vhodný čas.
První láska mě kdysi zklamala, jak se to občas stává. Na dlouho mě to odradilo od navazování dalších vážných vztahů. Flirtování mi šlo, ale nechtěla jsem si nikoho k sobě připustit blíž.
Užívala jsem si mládí a tajně toužila po muži, s nímž by stačilo navzájem se podívat do očí a vědět – ano, my dva jsme si souzeni.
Nikdo takový se však neobjevoval a protože jsem nechtěla být sama, brala jsem lásku takovou, jaká se mi nabízela: kamarádskou, příjemnou, nikoliv však velkou, vášnivou, omračující.
Rozhodla jsem se, že si ho vezmu
Ve dvaceti letech jsem začala chodit s Davidem. Byl hodný, sympatický, o sedm let starší. Měl to v hlavě srovnané, věděl, co v životě chce a za čím půjde. Všichni mi říkali, že je to pro mě vhodný partner i pro manželství.
Těm řečem jsem nakonec podléhala víc a víc, až jsem se skutečně rozhodla vzít si Davida za muže. Definitivně jsem tak přestala věřit v onu úžasnou lásku, o jaké jsem četla v knihách nebo jakou jsem viděla v romantických filmech.
Smířila jsem se s tím, že se jedná pouze o pohádku nebo o něco, co mě nemůže potkat. Svatba se konala jednoho letního dne v Davidově bydlišti.
Příliš mě netěšila vyhlídka na velkolepě pojatou veselku, jakou pro nás naplánovali. Raději bych měla skromnou malou svatbu. Noc před obřadem jsem přespala v domě Davidových rodičů.
Věděla jsem, že on je ten pravý
Ráno se začali sjíždět svatební hosté. Některé z nich viděl můj nastávající naposledy před mnoha lety, ale příbuzní jsou zkrátka příbuzní a u takové události nemohli chybět. David mi je postupně představoval, tak jak přijížděli.
Jedním z hostů byl i jeho bratranec Vláďa. Aniž bych k tomu jakkoliv vědomě přispěla, naprosto samovolně mezi námi přeskočila jiskra. Ne, nebyla to vlastně ani jiskra, jednalo se přímo o požár.Nemohli jsme od sebe odtrhnout oči.
Četli jsme jeden druhému v pohledu: chci být s tebou, tebe už dlouho hledám, jsi druhá polovina mého já. Zoufale jsem hledala chvilku, ve které bych si mohla s Vláďou nerušeně promluvit. Tušila jsem, že on si přeje totéž.
V tom všeobecném chaosu se nám nakonec podařilo dát se do řeči stranou od ostatních. Řekl mi, že jsem ta nejkrásnější žena, jakou kdy poznal a já přiznala, že když ho vidím, najednou se nechci vdávat. Bylo však už pozdě. Dali jsme si polibek a byl jediným, jaký jsem od něho kdy dostala.
Na hostinu už nepřišel
Celou tu dobu, kdy mi pomáhali s přípravou na obřad, jsem myslela na Vláďu. Pohrávala jsem si s myšlenkou všechno zrušit, jenže jak bych to komu vysvětlila? A kolik lidských osudů bych tím narušila, včetně toho Davidova?
Zakázala jsem si plakat a soustředila se na probíhající přípravy.Během obřadu na radnici jsem pak Vláďu mezi hosty marně hledala. Pochopila jsem, že by nevydržel dívat se, jak ztrácí někoho, o kom se domnívá, že k němu patří.
Nepřišel ani na svatební hostinu. Snad to tak nakonec bylo lepší. Bydlel daleko od našeho města a tak jsme se znovu viděli až za rok. To už jsem byla v jiném stavu a také on měl přítelkyni, s níž mířil do manželského přístavu.
Dnes jsem vdaná pětatřicet let, jsem spokojená a žiji klidným životem s mužem, který mě má rád. Přesto se mi občas srdce zachvěje při pomyšlení, že jsem o tu vysněnou velikou lásku přišla.
Magda Z. (57), Kladno