Abych mohla bydlet se svým osudovým mužem, bylo nutné uchýlit se k podvodu.

S Ondrou jsem začala chodit ještě jako studentka vysoké školy. Byl to nádherný vztah, narážel ale na jeden problém: neměli jsme příležitost být spolu. Já jsem sdílela podnájem ještě se třemi dalšími dívkami a přivést si tam kluka prostě nepřipadalo v úvahu.

A Ondra, který už pracoval, dojížděl do Prahy z jednoho středočeského města. Po půlročním vztahu jsme se rozhodli situaci nějak urychleně řešit tím, že si najdeme společné bydlení.

Jenže sehnat něco levného, co by Ondra ze svého platu finančně utáhl, nebylo vůbec snadné.

Oslovení mě zaskočilo

Po delším shánění přišel jednoho dne Ondra s tajemným úsměvem na tváři. Sdělil mi, že našel malý podkrovní byt v jedné vile. Druhý den jsme se vydali do jedné klidné pražské čtvrti, abychom si prohlédli své budoucí možné hnízdečko lásky. To už jsem od svého milého věděla, že vila patří jedné starší paní.

Majitelky vily jsem se trochu polekala hned, jak jsem ji spatřila. Občas jsem v knížkách četla, že někdo měl rentgenové oči. To byl přesně její případ. Po celou dobu, po kterou nám ukazovala vytoužený byt, si mě měřila podezíravým pohledem.

Když mě oslovila jako „mladou paní“, chtěla jsem protestovat, ale Ondra mi dal včas znamení, abych mlčela. Venku mi pak vysvětlil, že majitelce vily musel zalhat.

Hned na začátku jednání mu totiž řekla, že by nesnesla nějaký pár „na hromádce“, takže jí řekl, že jsme manželé.

Najednou jsem tedy byla vdanou paní, aniž bych o tom věděla. Trochu mě to rozzlobilo. Namítala jsem, že tahle lež stejně dlouho nevydrží.

Dobrou náladu z vědomí, že zítra už můžeme usínat vedle sebe v novém podnájmu, tak kazila skutečnost, že o čerstvě získaný azyl se dá snadno přijít.

Naštěstí nechtěla doklady

Existovaly dvě možnosti: hrát onu hru se vším všudy a dávat si pozor na jazyk nebo se doopravdy vzít. Tajnou svatbu jsem ale odmítla, navíc by rodiče v době mého studia určitě veselku nepřipustili. Zůstali jsme tedy u toho, že budeme před majitelkou vily předstírat manželství.

Nebylo to dvakrát bezpečné. Stačil by jediný pohled do občanského průkazu jednoho nebo druhého z nás a vše by bylo jasné. David tam rozhodně neměl napsáno „ženatý“ a já jsem tam měla odlišné příjmení. Ještě že ta paní byla důvěřivá alespoň v tom smyslu, že si neověřovala doklady.

Druhý den jsme se přestěhovali a začalo nám krásné období, opravdové líbánky. Vychutnávali jsme si navzájem svoji přítomnost. Chvílemi jsem si skutečně připadala jako novomanželka. Musela jsem být pouze ve střehu před majitelkou vily.

Naučila jsem se opakovat si v duchu při vstupu do domovních dveří, že se nejmenuji Svobodová, ale Horová, podle Ondry.

Na tu dobu dodnes vzpomínáme

Můj přítel vyrobil dokonce falešný oddací list, opatřený úředním razítkem. To už hraničilo s trestným činem, naštěstí jsme ho nemuseli použít.

Byli jsme slušní nájemníci, platili jsme včas, nedělali hluk a nespotřebovali mnoho energie – už proto, že spoustu večerů jsme prostě trávili potmě.

Majitelka neměla důvod nám cokoliv vytýkat nebo nějak pátrat v našem soukromí. Dál žila s falešným vědomím, že pomohla k bydlení mladému manželskému páru. Já už jsem si na oslovení „mladá paní“ pomalu zvykla.

Vydrželo nám to opravdu do mé promoce. Pak jsem si našla práci a mohli jsme si dovolit větší byt. Na tu krásnou dobu „falešného“ manželství i po letech rádi vzpomínáme. A ten falešný oddací list jsme pak brzy vyměnili za pravý.

Lucie Z. (57), Praha