Konec manželství bohužel přinesl jedno zklamání navíc.

Pokud člověku nevyjde manželství, vždycky to bolí. Někdo, s kým jsme chtěli být napořád, nám přinesl zklamání a dlouho se z toho vzpamatováváme. Všechno ale může být ještě horší, když na svoji stranu získá i společného potomka.

Byla to vina nás obou

Mezi mnou a Romanem, mým manželem, se během manželství stále zvyšovala míra odcizenosti. Na konci už jsme si byli oba celkem lhostejní, přesto jsme se dokázali často pohádat. Bohužel se tak stávalo i před naší dcerou Dominikou.

Ta to všechno těžce nesla. Nikdy se ale nestavěla na stranu jednoho z nás. Bylo samozřejmě i mojí chybou, jak jsem ztrácela nervy a často jsem řekla i před dcerou věci, které zaznít neměly. Jedna obzvlášť velká hádka se pak odehrála krátce před rozvodem.

Než jsme se setkali v soudní síni, tak se Roman odstěhoval. Dominika zůstala se mnou. Studovala střední školu, bylo jí sedmnáct let. Až zpětně chápu, jak moc se jí rodičovské hádky dotýkaly.

Snažila jsem se jí vše nějak vynahradit, i když jsem nemohla bránit tomu, aby se stýkala se svým otcem. Roman ale naši dceru začal využívat k tomu, aby se mi pomstil.

Cítím to jako křivdu

Čím dál častěji se stávalo, že se mě Dominika ptala po návratu od Romana na různé věci z minulosti. Exmanžel dceři evidentně říkal to, co mě v jejích očích snižovalo, navíc si i vymýšlel.

Považovala jsem to za podlé a zákeřné, ale nehodlala jsem se chovat stejně jako on.

Na Dominiku to ale mělo bohužel velký vliv. Nakonec i ona začala z rozpadu manželství obviňovat mě. Občas mi připadalo, že jen opakuje Romanova slova. Nedopadlo to bohužel dobře, dcera se nakonec přestěhovala ke svému otci.

Já jsem tak zůstala sama. Jsem si vědoma, že jsem na rozvodu měla svůj neoddiskutovatelný podíl i já, ale na druhou stranu cítím jako křivdu, že jsem přišla i o dceru. To už bylo jen součástí Romanovy pomsty, která mu bohužel vyšla.

Alice S. (54), Brno