Nikdy jsme se nedozvěděli, co se s mým starším sourozencem stalo.

Mých blízkých i mě se v životě drželo štěstí a nepotkávala nás žádná velká dramata. Jediným stínem nad rodinnou historií byl osud mého staršího bratra Milana. Nikdy jsme nezjistili, co se s ním vlastně stalo.

Odešel hned, jak to bylo možné

Milanovi bylo o šest roků více než mně. Zatímco já jsem byla ta hodná holčička, on patřil k typům, které vysloveně přitahují problémy. Neustále byl s rodiči ve sporu a kdybych měla vyjmenovat všechny jeho průšvihy, byl by to dlouhý seznam.

Do svých osmnácti let se držel doma, ale jakmile dosáhl plnoletosti, rozhodl se užít si svobody. Rodičům bylo líto, že nechal školu a odešel z domova. Přestal se s námi stýkat, jen občas jsme o něm zaslechli nějaké zprávy od jeho bývalých kamarádů.

Dostal se do kontaktu s lidmi, kteří se pohybovali na hraně zákona a zdálo se, že svůj život promarňuje. Jednoho dne se mi ozval a chtěl, abychom se setkali bez vědomí otce a matky. Nevěděla jsem tehdy, že se vidíme naposledy.

Pátrání nepřineslo žádný výsledek

Milan mi tehdy řekl, že odjíždí do ciziny. Neupřesnil ani kam, jen řekl, že je to mimo Evropu. Chtěla jsem vědět, co tam bude dělat, ani to mi ovšem neprozradil. Léta ubíhala a žádné další zprávy jsme o něm neměli.

Občas někdo z rodiny zkoušel po mém starším bratrovi pátrat, ale bez výsledku – jako by se po něm naprosto slehla zem. Máma později onemocněla a bylo to s ní vážné. Věděla, že tu nebude dlouho a přála si ještě jednou vidět Milana a odpustit mu z očí do očí.

Veškeré naše úsilí však nebylo k ničemu. Obraceli jsme se i na různá velvyslanectví, ale nikdo nám žádnou informaci neposkytl. Máma pak zemřela bez toho, aby se její přání splnilo. O to bolestněji jsme všichni její smrt nesli.

Já si už dlouho myslím, že se bratrovi ve světě něco stalo, jistotu o tom však nemám. A bojím se, že ji nebudu mít nikdy.

Iveta R. (60), Ostrava