Z vlastní zkušenosti vím, že některá místa mohou mít na duši člověka velmi neblahý vliv.

V dětství nám dospělí často vypráví různé tajemné příběhy, třeba jen proto, aby nás pobavili nebo postrašili. Když mi ale babička líčila, jaké prokletí se ukrývá na jednom místě nedaleko její vesnice, mluvila pravdu.

Dopad dávného zločinu

Za prarodiči z otcovy strany jsem nejezdila moc často, protože bydleli dost daleko od Prahy. Vždy jsem se tam ale těšila. Pro městskou holku byly prostředí malé vesnice a domek nedaleko lesa žádoucí změnou.

V době mého dospívání jsem jednoho dne potkala ve vesnici podivně se chovající ženu.

Tvářila se jako šílená a její pohled byl úplně nepřítomný. Vyděsilo mě to a řekla jsem pak o tom babičce. Chtěla jsem vědět, jestli ta žena není třeba nějaký místní blázen.

Babička mi to potvrdila, prý se jí říká Němá Marie a přišla o rozum i o řeč na jednom prokletém místě v lese.

Ptala jsem se, kde to prokleté místo leží a kdo tu kletbu způsobil. Kdysi v devatenáctém století prý na pasece uprosřed lesa došlo ke krvavému zločinu. Než jeho oběť zemřela, tak začarovala místo své smrti. Každý, kdo tam vstoupil, měl přijít o duši. Věřila jsem tomu jen částečně.

Adéla skončila špatně

Chodila jsem už na střední školu, když jsem si na prázdninách u babičky našla novou kamarádku. Začala tam také jezdit za příbuznými. Jmenovala se Adéla a dobře jsme si rozuměly.

Když jsem Adéle vyprávěla o té tajemné pasece, chtěla se tam jít za každou cenu podívat.

Babička ji před tím varovala, ale kamarádka si stejně nedala říct. Já jsem měla jen přibližnou představu, kde přesně to místo leží. Paseku jsme našly snadno, ale já jsem se na ni neodvážila vstoupit. Přemluvila jsem i Adélu, aby to nedělala. Odjela jsem zpátky domů dřív než moje nová kamarádka.

Pak jsem se od babičky dozvěděla hrozné věci. Adéla se na prokleté místo vypravila znovu. Našli ji pak na kraji lesa, vyčerpanou a zhroucenou. Skončila prý v psychiatrické léčebně.

Do vesnice už každopádně nikdy nepřijela. Já jsem Adélu už nikdy neviděla. Její osud mě ale přesvědčil o tom, že kletba skutečně funguje a nejedná se jen o léty předávaný mýtus.

Vrátila jsem se po letech

V době, kdy jsem studovala vysokou školu, jsem už za prarodiči skoro vůbec nejezdila. Oba pak zemřeli krátce po sobě. Otec své rodné stavení prodal a tak jsem se do vesnice dostala vlastně až po mnoha letech na rodinný výlet. Vedla mě tam nostalgická touha po vzpomínkách.

Chtěla jsem svým dětem ukázat, kde jsem to kdysi měla ráda. O tajemné pasece jsem jim ale raději nic neříkala, abych jim nezkazila dojem.

Od lidí z vesnice jsem se ale doslechla, že v průběhu let přibyly další případy, kdy kletba zafungovala a několik lidí se zbláznilo.

Nejednalo se většinou o místní, kteří o pasece věděli. Synovi a dceři jsem o tom všem řekla, až když byli dospělí. Zejména syn byl z té legendy nadšený a chtěl se tam jet znovu podívat.

Doprovodila jsem ho a paseku, která se od té doby dost změnila a zarostla, jsme našli.

Místo, kde mělo dojít k onomu prokletí, jsem si ale už nepamatovala. Cítila jsem tam i tak mrazení v zádech.

Když jsem nedávno v souvislosti s onou vesnicí četla, že na kraji lesa našli vyčerpanou ženu středního věku, pomyslela jsem si, že černé kouzlo dál trvá. Kde se ta vesnice s pasekou nachází, vám ovšem raději nenapíšu.

Ivana R., (56), Praha