Roky se o mě nezajímala a byla jsem jí spíše na obtíž. Když jsem se ale zamilovala, najednou měla moje máma tendenci kontrolovat mi život.

Patřím k lidem, kteří se prostě a jednoduše narodili do špatné rodiny. Táta od mámy odešel už v době, kdy jsem byla miminko, a ta tak zůstala na všechno sama. Bohužel se to odrazilo na jejím psychickém zdraví a já jsem pro ni představovala jen obrovskou zátěž.

Snažila se o mě starat, ale že bych někdy cítila její lásku, to ne. Celé dětství jsem tak raději trávila co nejvíce času u babičky s dědečkem a čas u mámy jsem brala spíš jako nutnou povinnost.

Konečně jsem se měla o koho opřít

Vše ale vyvrcholilo v mých sedmnácti letech, kdy jsem se poprvé skutečně zamilovala. Zničehonic najednou mámu začalo zajímat, s kým se vídám, a dělala mi ze života hotové peklo. Začala mě doma zamykat a zakazovala mi se s Ondřejem stýkat.

Bylo to hrozné, protože Ondřej, i když byl o deset let starší než já, byl jediný člověk, o kterého jsem se mohla opřít, který se o mě staral a miloval mě. Proto jsem se po měsících trápení odhodlala a od matky utekla. V té době už mi bylo konečně osmnáct, tak to ani nemusela řešit policie.

Nový chlap ji jen využíval

S Ondřejem jsem začala žít pohodový život, vzali jsme se a založili rodinu. Máma se ani nepokusila mě kontaktovat, a tak jsem i přesto, že mě to trápilo, brala své dětství a dospívání jako nelehkou, ale už uzavřenou životní kapitolu.

S babičkou jsem byla ve styku neustále, a tak jsem se jen dozvěděla, že si máma našla nového přítele, který ji však jen pořádně využívá.

Až po dlouhých patnácti letech se odhodlala ho opustit a následně mě kontaktovala s tím, že by mě a svá vnoučata ráda viděla.

Lásku mezi mámou a dcerou asi nikdy nepoznáme

Přiznala, že svůj život neměla pod kontrolou, trápilo ji, že mě nevídá, ale nechtěla mě tahat do svého šíleného vztahu.

I když náš vztah není ani dnes úplně ideální kvůli tomu, co se stalo v dětství, alespoň se spolu čas od času potkáváme a dokážeme spolu normálně komunikovat.

Lásku, kterou ke svým maminkám cítí ostatní lidé, už ale asi nikdy nepoznám. I tak jsem ale ráda, že jsme k sobě přece jen našly cestu. A kdoví, třeba se to časem alespoň o trochu zlepší.

Vždyť jsem obě dospělé a snad i rozumné ženské, které by měly umět hodit minulost za hlavu. Alespoň já se o to ze všech sil snažím.

Linda P., 51 let, Chotěboř