Toužili jsme jen po tom vybudovat si pěknou chatku, kam by za námi mohla jezdit vnoučata. Místo toho jsme se ale museli vypořádat se sousedy, kteří nám dělají ze života peklo.
Když děti vylétly z hnízda, neměli jsme s manželem po čase, jak se říká, „do čeho píchnout“. Začali jsme tedy přemýšlet nad tím, že za pár let přijdou vnoučata a budeme si s nimi chtít užívat co nejkrásnější chvilky.
Proto jsme se rozhodli, že se poohlédneme po nějakém menším pozemku u lesa, kde bychom si postavili chatičku. To jsme ale nevěděli, co nás čeká.
První seznámení nedopadlo dobře
Trvalo to měsíce procházení internetových portálů s nemovitostmi, poptávání realitních kanceláří a kontaktování všemožných známých, než jsme konečně našli to, co jsme hledali. Místo, které nás okamžitě okouzlilo.
Byli jsme plni energie a optimismu a pustili se do příprav na stavbu malé chatičky, kde už jsme se v budoucnu viděli u grilu a bazénu. Jako správní sousedé jsme šli hned pozdravit paní, která měla vedle nás domeček. V něm žila se svým postiženým synem.
Jakmile jsme ale zaklepali, ozvalo se jen: „Nemáme zájem, na shledanou.“
Sousedka byla známá potížistka
I přesto jsme jim pověděli, že jsme noví sousedé, kteří si zde budou stavět chatku. Sousedka na to jen odfrkla, že to sice ví, ale stejně nemá o jakýkoli kontakt zájem. Trochu nás to zarazilo, ale neřešili jsme to. Jenže to měl být teprve začátek.
Jakmile jsme začali se stavbou chatky, pořád se nám ozýval starosta, že si sousedka na něco stěžuje, a ať se snažíme ji neprovokovat, že je to známá potížistka. My ale přece nedělali nic, co bychom nesměli, a tak jsme pokračovali v plánech. Naschvály se ale stupňovaly.
Našli jsme ho, jak kladivem ničí naše věci
Sousedčin syn nám na zahradu házel odpadky, ničil nám plot a sprostě nadával. Nejdříve jsme se snažili ovládat, protože jsme věděli, že je nemocný, ale zjistili jsme, že ho do toho tlačí jeho matka, která nás nemohla vystát.
Když jsme na to upozornili starostu, domlouval nám, ať vydržíme, že si to časem sedne.
No, nesedlo. Vše vyvrcholilo tím, že jsme na zahradě nechali nakoupený nový materiál a krabice s dalšími věcmi, než jsme dojeli do obchodu vyzvednout houpačku. Když jsme se vrátili, spatřili jsme souseda, jak naše věci ničí kladivem.
Nebylo zbytí, museli jsme zavolat policii. Až teprve pak si dali sousedé pokoj a přestali si nás všímat. Musím ale říci, že takhle jsem si náš důchod nepředstavovala.
Blanka K., 63 let, Kolín