Dlouho jsem žila v nevědomosti. Poznání, které mě čekalo, dodnes bolí…
Můj manžel Roman pro mě byl vždy typem naprosto vyrovnaného muže, který je domáckým typem. Nikdy jsem neměla důvod na něho žárlit. Pokud už jsme se někdy pohádali, pak to bylo kvůli praktickým záležitostem.
Naše manželství bylo klidné, z pohledu druhých možná až nudné. S Romanem mě spojovaly některé záliby, současně jsme ale měli každý i svůj vlastní svět a nebyli jsme na sobě časově závislí.
Samozřejmě jsme se věnovali výchově dětí, náš rodinný život se nijak nevymykal z průměru. Syn i dcera vyrostli, osamostatnili se a my jsme zůstali sami. Nijak nás to nepoznamenalo, život dál běžel ve starých kolejích.
Překvapivé sdělení
Jednoho dne odjel manžel na služební cestu do zahraničí. Měl tam strávit celkem dva týdny. Netušila jsem, jaký šok mě v té době potká. V sobotu ráno, tři dny po Romanově odjezdu, jsem doma dělala větší úklid. Měla jsem dobrou náladu.
Najednou se ozval zvonek u dveří. Nikoho jsem nečekala. Napadlo mě, že možná jde kolem některá z mých kamarádek. Když jsem však otevřela, stál tam mladý muž asi kolem dvaceti. Zeptal se mě na moje jméno a pak mi řekl, že se mnou musí nutně mluvit.
První, co mě napadlo, bylo, že se jedná o nějakého podomního prodejce nebo člena nějaké náboženské sekty. Chtěla jsem se proto hned slušně rozloučit. Mladíkova další slova mě ale vzápětí překvapila.
Prohlásil, že se přišel podívat za svým otcem – a jmenoval Romana. V první chvíli jsem vůbec netušila, jak mám reagovat. Nejprve jsem se dala do smíchu, protože mi to připadalo jako nějaký hloupý vtip.
Rozum mi říkal, že něco takového musí být nesmysl. Pak se mě ale zmocnil hněv. Proč by za mnou takhle někdo chodil a do očí mi říkal podobnou lež? Vzápětí se mě ale zmocnily obavy, že by se mohlo jednat o skutečnost.
Ta historie byla pravdivá!
Mladík, který se představil jako Honza, zatím stál na chodbě a díval se celkem upřímně a nezákeřně. Pozvala jsem ho tedy dál, aby mi vylíčil, co vlastně chce. Poděkoval, a když se usadil v křesle v obýváku, vyprávěl mi příběh, který mě hodně bolel.
Před lety měl totiž Roman na jedné služební cestě krátký, ale intenzivní milostný vztah s mladou ženou. Došlo k nechtěnému otěhotnění. Roman prý sliboval, že se rozvede a tak Honzova matka nešla na interrupci. Můj manžel ale slib nesplnil a na svět tak přišel Honza.
Svého otcovství se ale Roman nezřekl, po celou dobu svobodnou matku s nemanželským synem podporoval. Ona za to respektovala naše manželství a už nikdy na Romana nenaléhala, aby se rozvedl.
Zeptala jsem se Honzy, jestli může svoje tvrzení podepřít nějakými důkazy. Byl na tuto otázku připraven. Ukázal mi dopisy, které Roman jeho matce psal. Neomylně jsem poznala manželovo písmo.
Bodlo mě z toho u srdce a zamotala se mi hlava. Nyní už jsem byla definitivně přesvědčena, že si ten mladík nevymýšlí. Ze zvědavosti jsem se do těch dopisů začetla. Potvrzovaly všechno, co mi Honza před chvílí vyprávěl.
Už to nikdy nebude jako dřív
Manželův nemanželský syn po hodině odjel s tím, že se za Romanem přijede podívat, až se vrátí. Toho večera mi manžel zavolal, ale já neměla sílu to s ním řešit na dálku. Můj svět se zbortil. V zoufalství jsem čekala na Romanův návrat.
Stačilo pak, abych řekla, že jsem měla zvláštní návštěvu a abych se mu podívala do očí – v tu chvíli ihned pochopil, že všechno vím. Nerozvedli jsme se, stejně by se na minulosti nic nezměnilo.
Žijeme ale vedle sebe nyní jako dva cizinci a asi se to už nezlepší. Manžel se mi sice omluvil a dál v sobě nese pocit viny, ale nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit. Dohodli jsme se ale, že se o svém nevlastním bratrovi nesmí dozvědět naše děti…
Kamila V. (58), Praha
