Zatímco moje máma na nás s bratrem vždy kašlala, teta, která se jednoho dne objevila ve dveřích jako zázrakem, byla jejím naprostým opakem.

Ani si neumíte představit, jak jsem v dětství záviděla ostatním dětem, že měly rodiče, kteří je vodili do školy, starali se o ně, a zkrátka byly spokojené. Já jsem to štěstí bohužel neměla.

Když mi bylo pět let a staršímu bratrovi Tomášovi osm, naši se rozvedli a nám začalo peklo. Táta jako by se vypařil z povrchu zemského, absolutně jsme ho nezajímali a máma byla najednou jak utržená ze řetězu.

Domů si neustále vodila nové chlapy a my s bráchou ani nevěděli, s kým zrovna „chodí“.

Teta se objevila ve dveřích jako zázrakem

Vlastně jsme vyrůstali bez péče a museli se spoléhat na sebe navzájem. Pak se ale stalo něco, co nám k změnilo život k dobrému. Když mi bylo devět, zazvonila nám na dveře milá paní, kterou jsme ale neznali.

„To je moje sestra Ivana, vaše teta,“ řekla máma stroze, jako by jí to vůbec nebylo příjemné, že se u nás teta zastavila. Byli jsme s bratrem v šoku, protože jsme ani nevěděli, že má máma nějaké sourozence.

Přijela nás „vysvobodit“

Samozřejmě jsme byli zvědaví, a tak jsme poslouchali za dveřmi. Netrvalo dlouho, a bylo jasné, že se nejedná o přátelský rozhovor. Hlavně máma byla rozčílená poté, co jí teta řekla, že  ví, co se teď u nás doma děje.

„Moniko, ty děti tu nemůžou každou chvíli vidět jinýho chlapa, srovnej se trochu. Co z nich vyroste?“ Pamatuji si dodnes tuto větu, co teta mámě řekla. Pak jí nabídla, že by si nás mohla brát dvakrát do měsíce na víkendy na chatu.

My s Tomášem byli naprosto nadšení. Konečně nás čekalo nějaké dobrodružství.

Chvíle na chatě byly ty nejkrásnější

Víkendy a prázdniny u tety byly to jediné, na co mám krásné vzpomínky. Chodili jsme na houby, koupali se v potoce a hráli s tetou karty a další deskové hry. Večer nám vyprávěla strašidelné příběhy a občas jsme s ní také koukali večer na televizi.

Dodnes si pamatuji, jak jsem byla fascinovaná, když rozdělávala oheň v kamnech a udělala nám na nich výborné kakao. Stala se naší „maminkou“, s kterou jsme byli šťastní. A tak to bylo i do dospělosti.

Starali jsme se o ni až do smrti

Vždycky jsme u tety hledali útočiště a mohli se na ni spolehnout. Proto jsme se ani vteřinu nerozmýšleli nad tím, že se o ni postaráme, když jí diagnostikovali rakovinu.

A protože neměla vlastní děti, stalo se tak i to, že jsme my s bratrem po její smrti zdědili vše, co měla.

Zatímco Tomáš dostal její garsonku a auto, já dostala naši milovanou chatu, peníze a zlaté šperky. Nic ale nemohlo zaplnit naše srdce, které bylo po její smrti opravdu na střepy.

Tetě jsem na smrtelné posteli slíbila, že se budu o chatu vzorně starat a jednou tam budu vozit také svoje děti.

A tak jsem se hned dala do práce a začala chatu zvelebovat, vysázela na tetinu počest nové stromy a vzpomínala na to, jak krásně nám tu spolu bylo. Pak mi ale zavolal cizí muž, který se představil jako právník mé matky. Prý napadla sestřinu závěť a dělá si nároky na její majetek.

Dnes už na chatu jezdí má rodina

S bratrem jsme si to samozřejmě nenechali líbit. Po dlouhých tahanicích jsme spor vyhráli a vše nám zůstalo. Tehdy jsem matce vyčetla, že místo, aby nás nechala truchlit po tetě, vláčela nás po soudech. Dnes už je naštěstí všechno jinak.

Na tetinu chatu jezdí i moje úžasná dcera s mým milovaným dvouletým vnoučkem a jsme tu všichni zase šťastní.

Jiřina L., 59 let, Jičín