Konečně jsem objevila její hrob a zapálila svíčku. V noci si mě našla. Byla modřina na rameni od jejích prstů, jak mě křečovitě objala?

Babička zemřela, když mi byly tři roky. Maminka se s otcem rozvedla a my se odstěhovali daleko z tatínkova kraje. Pak už jsme tam nejezdili. Vyrůstala jsem v naprostém odtržení od příbuzných.

Ale jak se často stává, dcery bývají po otci, a ještě více podědí po babičce, jeho matce. A tak jsem se v dospělosti rozhodla zakázané ovoce poznat.

Spojily nás Dušičky?

Nebyl nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Jako dospělá a svéprávná jsem nasedla do auta a s dušičkovým věncem vyrazila na hřbitov. Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to u malých dětí bývá.

Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný, tak jsem nemohla zabloudit. Procházela jsem jej a hledala na náhrobcích to správné jméno.

Prozradily mě babiččiny oči

Položila jsem věnec na hrob a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!“ vytrhl mě z rozjímání čísi hlas. Přede mnou stála stařenka a dívala se mi upřeně do očí. „Ty musíš být dcera mého synovce!

Měl dítě, které rozvodem ztratil. ..“ Tak jsem poznala sestru své babičky. Radost z toho byla tak veliká, že si ji prateta nemohla nechat pro sebe. Vedla mě k nejbližšímu domku. A pak k dalšímu… Všude mě s nadšením vítali.

Skutečnost, že bych sedla do auta, a odjela, nepřipadala v úvahu. Nalezená rodina rozhodla. Přespím u sestřenice. Počkala, až usnouLidé na vesnici vstávají brzy. A tak se dlouhé ponocování nekonalo.

Před půlnocí jsem ulehla a pod vlivem nevšedních zážitků usnula. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech. Kdosi se nade mnou skláněl. V domnění, že to je prateta, jsem neuváženě nabídla, že si může lehnout ke mně.

Což postava ženy ochotně udělala. Objala mě a já se přitulila. Položila jsem si hlavu na její hruď Už jsem téměř usínala, když jsem si s hrůzou uvědomila, že neslyším tlukot srdce. A vlastně ani dech. Zvedla jsem hlavu a zděsila se.

Byla mrtvolně bledá

Vedle mě ležela jiná stařena. Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima. Pokusila jsem se od ní odtáhnout, ona si mě ale přitiskla k sobě ještě víc. Zavřela jsem oči a v duchu prosila Boha, aby pomohl.

Ve chvíli děsivé hrůzy jsem si dokonce vzpomněla na Otčenáš, který jsem nikdy neuměla. Žena se konečně slitovala, tisk povolil, vyskočila z postele a odkráčela. Do rána jsem přemýšlela, jestli to byla skutečnost nebo sen. Druhý den jsem odjela.

Za několik dní jsem ale zjistila, že mám na rameni modřinu, která bolela a nehojila se. Podezřele připomínala otisk prstů.

Tamara D. (51), Most.