Říká se, že duchové mrtvých se vracejí tam, kde skončil jejich život. Mnoho lidí umírá na nemocničním lůžku…

Je to už deset let, kdy jsem pracovala jako zdravotní sestra v jedné pražské nemocnici. Noční služby jsem neměla moc ráda, ve staré budově jsem se necítila moc dobře. Toho večera jsem navíc měla trochu pocuchané nervy z domácí hádky.

Doufala jsem, že se v práci uklidním, ale netušila jsem, jakou hrůzu v práci prožiji!

Podivný závan ledového vzduchu

Převzala jsem od kolegyně dokumentaci, včetně informací o nových pacientech a uvařila jsem si zelený čaj, aby se mi nechtělo spát. Nechala jsem pootevřené dveře do sesterny, abych měla přehled, kdyby se něco dělo.

Jediným problémovým pacientem byl pán na pokoji číslo dva, který, jak mi kolegyně připomněla, často v noci přicházel s různými „problémy“. Noc ubíhala ale celkem klidně.

Venku bylo pochmurné podzimní počasí, nepříjemně pršelo. U rozsvícené lampičky v místnosti pro sestry mi bylo dobře. Najednou, z ničeho nic, jsem pocítila prudký závan ledového vzduchu. Bylo mi to divné, okno jsem měla samozřejmě zavřené.

Nezdálo se mi to, protože následkem toho spadly nějaké papíry se stolu. Jak jsem je zvedala, zdálo se mi, že ve dveřích někdo stojí. Otočila jsem se s tím, že to asi bude pán ze dvojky, ale když jsem přišla ke dveřím a rozhlédla se po chodbě, nikdo tam nestál.

Postava se vznášela nad podlahou!

Trochu mě to vyvedlo z klidu. Všimla jsem si, že noční osvětlení na schodech, kterými chodba končila, podivně bliká. Už párkrát se stalo, že se porouchala zářivka, ale tohle bylo něco jiného.

Vydala jsem se k tomu porouchanému světlu. Cestou po chodbě se mě zmocňovala zvláštní úzkost. Do nosu mi pojednou vnikl těžký nasládlý zápach – jen na chvilku a hned zase zmizel.

Mně to ale nahnalo ještě více strachu. Došla jsem až ke schodům. A tam jsem to jasně spatřila. Pod schody v tlumeném světle stála velká mužská postava v nemocničním županu.

Mojí první myšlenkou bylo, že je to někdo z pacientů, ale pak jsem si všimla, že ten muž nestojí na podlaze, ale jako by se vznášel kousek nad ní! Stála jsem zmrazená hrůzou a jen jsem se na tu postavu dívala.

A ten přízrak se díval na mě. Nebyla jsem schopná ani volat o pomoc. Bála jsem se pohnout. Trvalo to několik minut. Potom se postava dala do pohybu a nejprve to vypadalo, že směrem ke mně. Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, pod schody už nikdo nestál. Rozhlížela jsem se kolem sebe a celá jsem se třásla.

Vrátil se, aby se mstil?

Když jsem se vrátila do sesterny, neměla jsem daleko ke zhroucení. Až po chvíli jsem byla schopná zatelefonovat doktorovi, který měl také noční službu.

Místo toho, abych vylíčila svůj příšerný zážitek, jsem se ale jen stísněným hlasem zeptala, jestli je všechno v pořádku. Bála jsem se, že mi to, co jsem před chvíli prožila, nikdo nebude věřit.

Teprve druhý den jsem se zeptala jedné kolegyně, jestli někdy slyšela o tom, že v naší staré nemocnici straší.

Chtěla jsem to případně převést do legrace, ale dozvěděla jsem se, že v minulosti měla jedna sestra zážitek, po kterém se zhroutila a ukončila pracovní poměr. Prý na ni zaútočil duch nějakého pacienta, alespoň tak to líčila.

Přímo na našem patře prý kdysi před lety došlo vinou lékařů ke zbytečné smrti jednoho muže. Ten se prý nyní občas vrací, alespoň podle toho, co se vypráví. Zkoušela jsem o tom zjistit něco víc.

Od starého vrátného jsem se dozvěděla, že k tomu úmrtí došlo jedné říjnové deštivé noci.

Jsem přesvědčená, že to byl duch onoho pacienta. Zanedlouho jsem raději podala výpověď, protože jsem nechtěla něco tak děsivého prožít v budoucnosti znovu.

Marie N., (60), Praha