Můj příběh začal, když mi bylo dvacet. Tehdy jsem se nehezky pohádala se svým otcem. Usmířili jsme se po dlouhých třiceti letech. Nyní si vynahrazujeme všechno, co jsme zanedbali.
Celý táta, rozplývaly se všechny tetičky nad kočárkem, když mě táta hrdě vozil po náměstí. Tehdy se dmul pýchou. Jenomže já jsem zdědila nejen jeho vizáž, ale i povahu. A tak se postupem času jeho pýcha měnila v celoživotní spor. Oba jsme paličatí, takříkajíc hlavy dubové.
Proto se celé moje dětství neslo ve znamení rozmíšek, dohadování, popichování a rýpání. Odpálkovávali jsme si jako v ping- pongu. Ani jeden z nás nikdy nebyl ochoten ustoupit a slevit ze svého názoru.
Když si jeden z nás vzal něco do hlavy, nezměnil názor, i kdyby ho přesvědčoval stohlavý dav.
Maminka se nás snažila usmiřovat
Okolí se nám smálo a mělo dojem, že máme úžasný smysl pro humor a že se tím bavíme. Na první pohled se to tak opravdu mohlo zdát, ale uvnitř nás to vřelo. Dokud žila maminka, vždy naše spory uhladila, ani jsme nevěděli jak. Jenomže zemřela, když mi bylo dvacet.
Právě na jejím pohřbu jsme se rozhádali nadobro. Kvůli čemu? To už si nikdo nepamatuje. Jistě zase pro naprostou maličkost, jako ostatně pokaždé. Jenomže teď už nebyl, kdo by nás usmířil. A tak se naše cesty na třicet let rozešly. Ano, neuvěřitelné.
Kvůli naprosté prkotině, zřejmě chlebíčkům, které jsem podle něj nedostatečně nazdobila a měla podávat hostům na pohřební hostině. A co já na to? Urazila jsem se. A to natolik, že jsem se odstěhovala.
Měla jsem po maturitě, nastoupila jsem do zaměstnání, a tak jsem na něm nebyla nijak závislá.
A léta běží
Pak jsem se vdala, narodily se děti a koloběh kolem rodiny mi nedával prostor na truchlení po otci. Samozřejmě jsem na něj myslela, ale bylo mi jasné, že on sám se za mnou nevypraví.
Od příbuzných jsem dostávala zprávy, že funguje, a tak jsem si šla vlastní cestou.
Tak ty jsi přišla…
Až do oslavy mých padesátin. Sestřenice se mi svěřila, že se tatínkův stav velmi rychle zhoršil. Ve svých pětaosmdesáti letech se o sebe sám už nepostará. Nemohl chodit, měl cukrovku, selhávaly mu ledviny, a ještě ke všemu mu začala vynechávat paměť.
Musel by jít do ústavu. Tenkrát se ve mně veškeré ego zlomilo. Rozjela jsem se domů. Chvěly se mi ruce, když jsem zvonila na dveře, kterými jsem třicet let neprošla. Po dlouhé chvíli se došoural a otevřel. Téměř jsme se nepoznali.
Z toho silného, bodrého muže se stal vetchý stařeček. Najednou se mu ale v očích objevily slzy. „Tak ty jsi přišla,“ hlesl místo pozdravu. A já jsem mu s pláčem padla do náruče. Tedy spíš jsem ho něžně objala, on už by mě neudržel.
Dlouho jsme si povídali a plakali nad ztrátou tolika let, které jsme kvůli své paličatosti nechali uplynout. Už to nevrátím, ale snažím se mu vše vynahradit. Vzala jsem ho k nám domů a už u nás zůstal.
Anežka K., 53 let, Hradec Králové
