Hlídala jsem malou Adélku. Zůstala v kočárku jen chvíli bez dozoru. Za domem byla louka, které se říkalo Zmijí plácek. Kdyby mě neupozornil sršeň, asi by tu dnes naše holčička nebyla.

První velké drama v životě, mé malé vnučky se odehrálo jen krátce poté, co si ji moje dcera přivezla z porodnice – do vesnického domku poblíž skal. A to hned během první chvíle, kdy jsem naší malou Adélku hlídala..

Položila jsem ji do kočárku a prvně dala spát na dvorek. Pendlovala jsem mezi kamny, na kterých jsem vařila, a oknem, abych věděla, že je v dokonalém bezpečí. Nebylo tomu ale tak.

Choval se podivně Kde se vzal, tu se vzal, přilétl do kuchyně otevřeným oknem sršeň. Vybral si mě a neustále na mě dorážel. Nalétával mi do obličeje, ale nezaútočil.

O sršních se říká, že to jsou poslové lesních duchů, sledují nás zpovzdálí a nic z našeho života jim neunikne. Nikdy na člověka nezaútočí, pokud k tomu nejsou vyprovokováni.

Tohle jsem já jako žena, která vyrůstala na vesnici, dobře věděla, a tak se mi chování této vosy turbo, jak jí s oblibou říkám, třebaže nemá s chováním dotěrných vos nic společného, zdálo být podezřelé.

Se zaujetím jsem sledovala sršní kroužení kolem, a ten zřejmě spokojen, že jsem pochopila, přestal dorážet a zamířil zase ven. Běžela jsem k oknu, abych viděla, kam poletí.

Sršeň neodletěl daleko, snesl se ke kočárku, ve kterém Adélka spala, a začal kroužit kolem něj. Zaostřila jsem na spící vnučku a vyděsila se.

Zasáhl v pravou chvíli

Po peřince se cosi sunulo – pomalu, ale zcela nekompromisně k dětskému obličejíčku. „Pane bože!“ vykřikla jsem z okna na celý dvorek a rozběhla se ke dveřím. Ten výkřik přilákal manžela který cosi kutal ve stodole.

Ke kočárku jsme doběhli společně každý z jiné strany. Můj muž nelenil, chytil zmiji za hlavu a vyhodil z kočárku ven. Jak se do kočárku dostala, a navíc tak rychle, že jsem ji nestihla postřehnout, byla záhada.

„Co kdyby tě kousla?“ ptali se všichni, když se manželův hrdinský čin začal šířit vesnicí jako lavina. „No,co!“ řekl můj Tonda klidně.

„Za svůj život jsem dostal tolik žihadel od včel a vos, že by mě nějaké zmijí kousnutí snad ani nebolelo!“ Blahořečila jsem nejen svému muži, ale také sršni.

Je to hmyz opředený velkým tajemstvím, a tato událost mi potvrdila, že bychom se k nim měli chovat s úctou a hlavně se jich nebát. Dceři jsem se tuto příhodu dlouho bála prozradit.

Alena (51), Český Krumlov.