Třiadvacetiletá Julie Molingová pochází a žije ve městečku La Ville, jedné ze čtyř obcí půvabné náhorní plošiny v Alta Badia, která je domovem Ladínů, svébytné jazykové enklávy.

Je jedinou zdejší řidičkou sněžné rolby, které se zde říká „snow cat“, tedy sněžná kočka.

„Ve škole jsme měli čtyři jazyky, vedle němčiny, italštiny a angličtiny mi je ale právě ladínština nejbližší a nejmilejší, mluvíme tak i doma,“ vysvětluje.

Vystudovala hotelovou školu se specializací kuchař/ka. Ale hledat michelinské hvězdy, které se tady a vůbec v celém Jižním Tyrolsku vyskytují celkem hojně, jí nelákalo. „Občas něco uvařit doma, to mi stačí,“ usmívá se.

Anebo si vyrazí na oblíbené ladínské placky pastriers, které nabízejí jen vybrané restaurace.

Spíš se jí zalíbila sněžná rolba, se kterou jezdil její bratr a později i přítel. „Ukázali mi, jak se s ní jezdí a mě to moc lákalo. Tak jsem si udělala dva kursy a přihlásila se u lanovkářské společnosti. Její šéf se na mě podíval, odvedl mě k rolbě a řekl:

To je tvoje mašina, můžeš pracovat. Začínala jsem úplně od nuly,“ vzpomíná na dobu před čtyřmi lety. Tehdy měla jen řidičské oprávnění na osobní auto, bez něho by do kabiny usednout nemohla.

A tak brzy vyrazila sama na kopec, pod sebou stroj, jehož motor ukrývá sílu pěti set koní. „Chlapi se tady na mě dívali nejdřív trošku divně. Holka v rolbě?

Ale rychle jsem se naučila ji ovládat, splnila jsem si svůj sen a už nemusím poslouchat rádobyvtipné komentáře,“ vypráví.

Ale zdaleka si jen nevozí zadek za krásnými vyhlídkami. Do práce nastupuje v pět odpoledne, to už se šeří. „A jezdíme většinou dlouho po půlnoci, do jedné, do dvou i víc,“ říká. Na kopci je sama, musí si umět poradit i s drobnými opravami mašiny.

„Jen když už to je opravdu něco vážného, volám chlapům do servisu,“ ukazuje. Opravdu, ani si neuvědomuje, že by to měla snazší než muži anebo zase že by do své profese vkládala „ženský element“.

Zato má díky ní lehce posunutý biorytmus. „Ano, můžu dlouho spát. Pak něco sním a většinou jdu aspoň na chvíli lyžovat, než vyrazím do práce.“ Na lyžích jezdí ráda, ale jen pro zábavu, žádná závodnice to není.

Její revír tvoří Colfosco, ale jednu svoji oblíbenou sjezdovku nemá. „Máme jich tady tolik krásných, to si ani vybrat nejde. A ani by mě to nebavilo jezdit jenom po té jedné a samé.

Ráda je střídám, každý den se podívám na jiná místa, líbí se mi asi nejvíc celá Corvara,“ rozhlíží se kolem.

Zatím neměla žádnou nehodu, ani neprožila nebezpečný moment. „A doufám, že to tak vydrží i nadále,“ připomíná hned. „Těžší práce bývá s jarním sněhem, když už je teplo a taje. Anebo při stavbě snowparku.

Pak taky večer musíte dávat pozor na lyžaře, vracející se do údolí z apres-ski barů na kopci, nebo opozdilé skialpinisty.“

Vloni, kdy se vinou epidemie covidu celou zimu na sjezdovkách nelyžovalo, si užila skialpy. „Skoro každý den jsme vyráželi na túry a výlety, bylo to nádherné, dostali jsme se i do skvělé formy.

Sice jsme nic nevydělali, ale jednu zimu se to dalo vydržet,“ ohlíží se na uplynulé měsíce. Ušetřit musela víc z léta, kdy pracuje jako servírka na Jimmi Hütte v Passo Gardena. Ostatně tam potkává pravidelně řadu českých turistů.

Svůj rolbařský džob miluje, ale že by u něj vydržela po celý život, si nemyslí. „Až jednou přijde rodina, budu toho muset nechat a dám přednost péči o domácnost.

Protože můj přítel taky dělá rolbaře, a to by nám doma asi časově nešlo dohromady,“ uvažuje o budoucnosti. Také ví, že i v jižnější položené Carezze pracuje rolbařka, „sněžná princezna“ Martina Blaasová, ale ještě se osobně nepotkali.

Ve volném čase chodí (tahle naše sněžná kočka) ráda do hor se psem a přítelem, nic speciálního. Vlastně úplně obyčejná dívka z kraje přírodních krás, Jižního Tyrolska.

Tak až vyrazíte na lyžích na Colfosco, třeba ji potkáte… anebo si aspoň připomeňte, že tenhle manšestr vám utkala sněžná kočka Julia.