Když vás někdo napadne a moc vám ublíží, na to se zapomenout nedá. A když se s tím pojí vůně, už nikdy ji nechcete cítit. Obzvlášť ne na vlastním manželovi.

Byla jsem mladá a hloupá a sedla jsem si do auta k sympatickému staršímu klukovi. Bylo mi sedmnáct a patřil mi svět. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Jenže stalo a dodnes kvůli tomu trpím.

Tehdy mě znásilnil, ale já to nikdy nikomu ze strachu neřekla. Nebála jsem se, že by mě našel a ublížil mi ještě víc. Říkala jsem si totiž, že víc už to stejně nejde. Bála jsem se ale, abych nedostala nálepku „Znásilněná“.

Chtěla jsem normální život

Byla jsem si totiž jistá, že by to brzy každý věděl a já už bych neměla nárok na normální život. Co si ale budeme povídat, můj život stejně takový nebyl. Zatímco kamarádky se bavily, já od té doby „byla v pohotovosti“.

Stála jsem vždycky stranou a pohledem vyhodnocovala případné hrozby. I když jsem k mužům chovala jemně řečeno nedůvěru, přesto jsem brzy potkala hodného fajn kluka, který si mě chtěl vzít a já jeho.

Společné šťastné roky a rodina, co se nám krásně rozrůstala, zatlačily nepříjemné vzpomínky do pozadí.

Manžel dostal voňavku

A jistě by to tak i zůstalo, nebýt nevhodně zvoleného dárku.

Manžel měl narozeniny a jedním z dárků, které od rodiny dostal, byla i nějaká pánská vůně.

Druhý den se s ní do práce navoněl a odešel. Já jsem vstávala o chvíli déle a do ranních snů těsně před probuzením se mi nacpala nechtěná nenáviděná vzpomínka na znásilnění před lety.

Vstala jsem už rozechvělá a okamžitě jsem otevřela všechna okna, protože můj milovaný domov byl najednou cítit jako ten odporný chlap, co mi zničil život. Celý den nestál za nic a vše se zhoršilo večer, když mi manžel dal pusu na přivítanou při návratu z práce.

Zvedl se mi žaludek a já běžela na záchod se vyzvracet. „To je mi ale přivítání,“ snažil se žertovat manžel. Mně ale do smíchu nebylo.

Pronásledovaly mě vzpomínky

A i když jsem pochopila, že se jen někdo hloupě trefil a koupil mému muži stejnou vůni, jaká byla cítit z násilníka, nemohla jsem to spojení vyhnat z hlavy.

Hned jsem voňavku vyhodila, zavázala do pytle a odnesla do popelnice, snad týden jsem měla doma otevřená okna a manžel se sprchoval snad stokrát. Já přesto ale pořád měla pocit, že HO cítím. Pronásledovaly mě vzpomínky na událost, která jakoby se stala včera.

Nemohla jsem najednou dát manželovi ani pusu, natož abych s ním sdílela lože. Hrozně jsem se snažila vše překonat, ale nešlo to. Nakonec manžel moje odmítání vydržel asi půl roku a našel si milenku. Snad mu to ani nemám za zlé.

Vím, že musí být hrozné, když se k vám najednou člověk, který vás miluje, nemůže ani přiblížit. Nenávidím se, že to nedokážu překonat, ale víc nenávidím toho grázla, co mi zničil život.

Za chvíli budu rozvedená a sama, zato on si někde žije svůj spokojený násilnický život.

Simona R. (48), Brno