Jako nejmladší ze tří dětí jsem byla taková holka pro všechno. A taky pro všechny. Zvykla jsem si na tenhle styl zneužívání, i když mi ubližoval a čím dál víc mi komplikoval život.

Podej mi sklenici!“ volával na mě táta, aniž by mě oslovil, řekl prosím nebo děkuji. „Blanko, dojdi na nákup,“ slýchávala jsem maminku, když se jí nechtělo vstát od televize.

Byla v invalidním důchodu a času měla habaděj. Musela jsem zanechat momentální činnosti a utíkat do obchodu. Nejhorší to bylo s bratry, používali mě jako poslíčka, služku a někoho, na kom si vylévali zlost. Rostla jsem a myslela, že tohle všechno je normální a děje se i jinde.

Sen o rodině

Vdávala jsme se mladá a brzy odešla z domova. Nevěděla jsem proč, ale zkrátka jsem se tam necítila dobře. Doufala jsem a věřila, že po založení vlastní rodiny budu konečně šťastná. Jak jsem se mýlila! Můj muž Jindřich byl uzurpátor, kterému jsem sloužila od rána do večera.

Zpočátku mě to bavilo, cítila jsem se potřebná. Ale jeho nálady brzy naše manželství rozbily. Zůstaly mi z něj akorát dvě krásné děti, o které Jindra absolutně nejevil po rozvodu zájem. Stala se ze mě samoživitelka. Honila jsem každou korunu, a než potomci vyrostli, zažívala pravé peklo.

Mami, kup mi…

Byla jsem obětavá maminka. Chtěla jsem pro své dcery to nejlepší a nikdy jsem je do ničeho nenutila. Dělala jsem pravý opak, než jsem znala od rodičů.

A myslela jsem si, že je to tak správné. Moje holčičky nic nemusely a všechno chtěly. Skákala jsem, jak pískaly. Brzy mi došly síly. Onemocněla jsem.

Potřebují mě

„Jaképak marodění, rodina volá! Potřebuje tě,“ znělo mi v uších. Psychiatr mi předepsal nějaké léky a psycholog se mnou rozebíral situaci. Jenže nic jiného než vrátit se zpátky do procesu mi stejně nezbylo.

Kdo by se místo mě staral o děti a platil složenky? Na nic dalšího nebyl čas. Seznámit se s mužem, abych měla po boku partnera? Pro mě vyloučeno. „Stejně by mě jen využíval,“ říkala jsem si.

Pěstí do stolu

Nedávno onemocněl tatínek. Rodiče chtěli, abych se k nim přistěhovala a pomáhala s péčí o ně. Zkusila jsem to a pendlovala jsem mezi nimi a malými vnučkami, abych pomohla dcerám. Rodiče byli náladoví, peskovali mě, a já si uvědomila, že už takhle žít nechci.

Sehnala jsem jim byt v pečovatelském domě, navštěvuju je a doufám, že je to první krok k mému osvobození.

Budu mít se změnou svého myšlení a postojů ještě hodně práce a možná se mi to ani úplně nepodaří, ale konečně snad mám na prahu důchodu šanci a právo žít vlastní život.