Společně s dcerou a jejím manželem jsme odhalili místo dávného zločinu.

Se svým zetěm Martinem jsem vycházela velice dobře. Dceři Romaně jsem dokonce svého času k jejímu seznámení blahopřála, protože mi moje ženské instinkty napovídaly, že je to ten správný parťák do života. A nespletla jsem se.

Když mě na jeden letní víkend oba pozvali na chatu Martinova kamaráda, jela jsem s nimi ráda. Manžel nemohl, protože měl zrovna náročné pracovní období, které mu zabíralo soboty i neděle. Chata byla na kraji osady, nedaleko rybníka. Moc se mi tam líbilo. Netušila jsem, jaké v noci zažijeme zvláštní dobrodružství!

Nejprve si toho všimla dcera

Ona sobotní noc patřila k těm tropickým, kdy teplota ani za tmy nespadne pod dvacet stupňů. Dlouho jsme seděli před chatou, kam jsme si dali přenosný stolek.

Přátelsky jsme si povídali, když náhle Romana ukázala směrem k nedalekému lesu se slovy, že je tam nějaké divné světélko. Když jsme se tam podívali i já s Martinem, nic jsme neviděli.

Za chvíli se ale situace opakovala, a to už jsme i my spatřili malé nazelenalé tlumené světlo. Martin žertoval, že to je třeba nějaká bludička. Byli jsme v dobrém rozmaru a nijak nás nenapadlo, že bychom se měli něčeho bát.

Nelekli jsme se ani ve chvíli, kdy světlo od lesa zamířilo k nám. Romana řekla, že je to možná nějaký chatař, který zabloudil. Kdyby měl někdo zlé úmysly, přece by na sebe takhle neupozorňoval. Mně ale nepřipadalo ono světlo jako nějaký přirozený úkaz.

Na půli cesty k chatě se zastavilo a pak se začalo vzdalovat zpátky. Čekali jsme, jestli zhasne, ale svítilo dál. A pak se znovu vydalo k nám a po chvíli opět do lesa!

Šli jsme za tím dvacet minut

To už nás naše veselé rozpoložení trochu přešlo. Bylo očividné, že se tu děje něco podivného. Martina napadlo, že nás to světlo možná zve k sobě. Zeptal se nás, jestli ho doprovodíme, když se za ním vydá. Romana měla celkem pro strach uděláno.

Já jsem se trochu bála, ale nechtěla jsem to dát najevo. Ostatně kdybych zůstala sama v chatě, bylo by to nejspíš horší, než kdybych je doprovázela. Uposlechli jsme tedy tu světelnou „výzvu“ a šli tmou směrem ke světlu.

To na nás nepočkalo, opět se začalo vzdalovat hlouběji do lesa. Tahle hra trvala asi dvacet minut, než nás světlo zavedlo k vysokému stromu na kraji lesní paseky. Tam se rozzářilo mnohem silněji.

Romana se mě držela za ruku a pošeptala mi, že má dojem, jako by slyšela nějaký pláč. Vynadala jsem jí, ať mě nestraší, že už tak mám dost nahnáno. Zelené světlo pak ozářilo celou paseku a nakonec zhaslo. Nevěděli jsme, jak si tu tajemnou noční příhodu máme vysvětlit.

Stal se z toho případ

Martinův kamarád, kterému chata patřila, byl shodou okolností kriminalista. Když mu můj zeť vyprávěl, co se nám stalo, začal se o náš příběh zajímat. Ne že by vysloveně věřil na přízraky, ale chtěl té záhadě přijít na kloub.

Bylo mu jasné, že tři dospělí lidé by si takovou věc jen tak pro nic za nic nevymysleli. Na místě, které mu Martin přesně ukázal, společně oba dva začali kopat, protože věřili, že se tam něco skrývá. A opravdu to našli: lidskou kostru!

To už se z nálezu stal případ. Do protokolu se samozřejmě neuváděl způsob, jakým k objevení tajného hrobu došlo. Znalci zjistili, že se jedná o pozůstatky nějaké mladé ženy a že kostra byla v lese ukrytá možná až sto let.

Jistě šlo o oběť nějakého zločinu, ale po takové době už se nedala zjistit ani totožnost nebožačky, natož pak pátrat po okolnostech její smrti.

Doufám ale, že dívčina duše – poté, co jsme odhalili místo, kam jí pachatel pohřbil – už má klid a podivné světlo na kraji lesa už se nikdy nerozsvítí.

Šárka B., (52), Plzeň