Se sousedy jsme vedle sebe žili 20 let a byli jsme jako jedna rodina. Jenže pak jsme si pořídili štěňátko, a málem bylo po přátelství.

Na místo, kde dnes bydlíme, jsme se přestěhovali před dvěma desítkami let. Tehdy to nebyl ráj rodinných domů, ale chatová oblast, kdy si postupně každá rodina vystavěla vlastní bydlení.

Domov na kraji velkoměsta blízko lesa. Ideální prostředí. S manželem jsme byli čerstvě svoji, stejně jako naši sousedé, se kterými jsme se hned spřátelili.

Dodnes s úsměvem na tváři vzpomínám, jak jsme budovali naše životní sny v bojových podmínkách. Jak jsme si pomáhali. Když jsme neměli materiál my, sehnali nám ho sousedé, a my jsme jim vypomohli zase jindy.

K večeři jsme si opékali buřty, protože jsme škudlili každou korunu. A bylo nám fajn.

Naše děti vyrostly spolu

Naše rodiny se postupně stmelily a také děti si spolu hrály od prvních krůčků. Jednu dobu to i vypadalo, že si naše Klárka vezme sousedovic Milana, ale nakonec šlo jen o takovou tu první dětskou lásku. Zkrátka nás nikdy nic nerozdělilo.

Barry byl problém

Jednoho dne přišel náš 17letý syn Péťa, že by chtěl psa. S manželem jsme moc nadšení nebyli. Klasicky jsme mu vysvětlili, že je to starost a že on za chvíli vylétne z hnízda a pejsek zůstane nám.

Ale chlapec v pubertě, že… Jednoho dne jsme přišli domů a přivítalo nás roztomilé štěňátko. Takový malý medvídek, kulička plyšová. Samozřejmě si nás hned získal.

Když jsem se další den pochlubila sousedce, trošku znejistěla. „To je kavkazský ovčák, plemeno, které se na Kavkaze používá k obraně. Může být nebezpečný, když se nevychová,“ varovala mne. „Nebezpečné plemeno? Náš Barrýček? To ani náhodou,“ pomyslela jsem si.

První boje se sousedy

Náš kavkazáček není sice přímo bojovým plemenem, ovšem jisté boje na svědomí měl. Optimální místo pro jeho pohodlí bylo u plotu hned vedle sousedů, kam jsme mu postavili kotec. Zpočátku jim vadilo jeho poštěkávání.

„Naše Emilka se v noci budí,“ naznačila mi sousedka, že jí Barrýček vadí. Vyčítala jsem jí snad já, že když naše Klárka před mnoha lety spala na zahradě , budila se, když soused sekal trávu?

Nikdy předtím jsem nepomyslela, že bych něco podobného vytáhla, ale ukázalo se, jak drobné šarvátky změní váš pohled na dění kolem vás.

Barryk je rváč

Bohužel, jestli tedy musím něco uznat, tak skutečnost, že sousedka měla pravdu v tom, že máme Barryka cvičit. Na to náš Péťa ale kašlal a myslel si, že Barrymu bude stačit znát povely: Sedni, lehni, ke mně.

Jeho poslouchal, na nás byl zvyklý. Bohužel, jednou se ale Péťovi vysmekl z vodítka a napadl kolemjdoucího pána. Bylo to hodně nepříjemné, došlo i na šití. Sousedé se to dozvěděli.

„Ten pes musí okamžitě pryč! Nebudu čekat, až se dostane přes plot a zabije nás!“ hysterčila sousedka. Můj muž ji mírnil, ať neblázní, jenže tím započal rok plný hádek a nesvárů.

Jak se to srovnalo

Sám Péťa pochopil, že aby nemusel na každé procházce chodit se strachem, na koho se Barry vrhne, musí mu dát výcvik. Nakonec se však i se psem odstěhoval.

„Tak na to všechno radši zapomeneme,“ zazvonila u nás jednou s koláčem v ruce sousedka. Pozvali jsme ji dál a od té doby jsme zase s ní i s jejím manželem přátelé.