Opravdová láska trvá napořád, alespoň se to tak říká. Já to mohu potvrdit.

Na první lásku člověk vzpomíná celý život. S Mirkem jsem se tehdy seznámila v tanečních a chodili jsme spolu dva roky. Věděla jsem bezpečně, že žádného jiného muže už vedle sebe nebudu chtít. Jenže pak zasáhl osud a rozdělil nás.

Neztrácela jsem naději

Mirek pracoval v exportní firmě. Rok po svém nástupu jel s několika dalšími kolegy na veletrh do tehdejšího Západního Německa. Jeden z těch kolegů ho přemluvil, aby za hranicemi zůstali.

Znamenalo to pro mě naprostou katastrofu, dokonce jsem se z toho zhroutila. Měla jsem na Mirka vztek a současně mi to bylo líto.

Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ze Západního Německa pokračoval potom můj bývalý přítel až do Kanady. Odtamtud mi začal psát. Průběžně mě informoval o tom, jak se mu daří.

Chtěl, abych se vydala za ním, jenže na tom jsem neměla možnosti ani dostatek odvahy. Mirek mě ujišťoval, že na mě stále myslí a že na mě klidně počká celý život.

Stejně tak jsem to cítila nyní i já. Léta ubíhala a já jsem odmítala všechny své ctitele. Rodičům se to moc nelíbilo, nutili mě k tomu, abych na Mirka zapomněla a vdala se. Někdy se mě zmocňovaly pochybnosti, ale láska k prvnímu klukovi vždy zvítězila.

Jako bychom se viděli včera

Když se změnil režim, bylo mi třicet let. Doma už mě odepsali a říkali, že zůstanu „na ocet“. Po otevření hranic jsem získala novou naději. Mirek opravdu přiletěl na začátku roku 1990. Za tu dobu se změnil, stejně jako já. To, co zůstalo, byly ale city, které jsme vůči sobě chovali.

Brzy nám připadalo, jako by celý ten čas, kdy jsme od sebe byli odděleni, ani neexistoval. Vzali jsme se ještě téhož roku. Dítě jsme měli jen jedno, kvůli mému rizikovému těhotenství, ale ze syna vyrostl úspěšný mladý muž. I po letech jsem šťastná a spokojená a vím, že ty roky čekání za to stály.

Věra T. (52), Mělník