Když jsem byla malá holka, táta byl nejdůležitější člověk mého života. Tehdy jsem netušila, že z něj záhy zmizí.

Nejlíp nám bylo, když jsme neměli skoro nic. Byla jsem malá holka, která věřila v jediného boha: svého tátu. Jednou za rok jsme se vždycky vypravili do Jizerských hor. Horní Maxov se to tam jmenuje.

Po večeři se podával zmrzlinový pohár a táta mi objednal moji první kávu, byla s obrovským kopcem šlehačky.

„Jednu vídeň tady pro slečnu,“ pravil číšník a maličko se uklonil. Nevadilo, že jsem byla samá modřina, neboť mě táta učil lyžovat. Nešlo mi to ani za mák, ale hodně jsme se při tom nasmáli.

Tehdy jsem se cítila jako královna ze Sáby. O něco později jako nešťastná, opuštěná Gerda z pohádky Sněhová královna. S tím rozdílem, že v jejím případě nakonec všechno dobře dopadlo.

Ta dlouhonohá

Táta se stal ředitelem významného podniku a doma byl čím dál míň. Máma působila čím dál zachmuřeněji. Skončily každoroční radovánky v Horním Maxově, ale i cesty trabantem na strejdovu chatu, kde se dalo z lavičky koukat, jak líně plyne řeka. Nikam nespěchala, na rozdíl od lidí.

Táta pospíchal do náruče dlouhovlasé, dlouhonohé sekretářky, domů už se nevrátil, vystavěl si nahoře nad městem něco mezi hradem a zámkem, tehdy se tomu říkávalo podnikatelské baroko. Ta dlouhonohá byla tátova první zlatokopka. A velice úspěšná, dotlačila ho k oltáři.

Poslali mi svatební oznámení a pozvánku ke svatebnímu stolu. Obratem jsem jim to zaslala zpátky, na rub pozvánky jsem napsala: Táhni k čertu. A on mě poslechl. Hnal se střemhlav do záhuby a zlatokopky mu ochotně otevíraly pekelné brány.

Čím dál mladší

Postupně mládly. Ta třetí byla jen o dva roky starší než já, měla světlejší vlasy, delší nohy a kratší sukně. Donesly se mi zprávy z tátova hradu, že prý to s ním jde od desíti k pěti. Nerváky v práci, nerváky doma. Pije, ponocuje, hádá se s tou mladičkou blondýnou a při tom se chytá za srdce.

Vypravila jsem se za ním. Nechtělo se mi, neviděli jsme se několik let. Máma, ta ho ze života úplně vyškrtla, to já nemohla. Vidím to, jako by to bylo včera. Blondýna popíjela na terase martini, táta seděl v ušáku se sklenicí nazlátlé tekutiny.

Chytil mě za ruku a zavřel oči. Ty mé pálily. Byl na umření, věděla jsem, že ho vidím naposledy. „Vzpomínáš, jak jsi mě učil lyžovat?“ zašeptala jsem. „To byly nejkrásnější časy,“ odpověděl.

Věra (54), České Budějovice