Po deseti letech společného života si můj muž sbalil věci a odešel za jinou. Ale v tu chvíli přišlo i další překvapení.

Léto pomalu končilo. Ploužila jsem se silničkou podél zahrádek až dozadu k jezeru, za ploty svítily podzimní kytky, došla jsem k zábradlí nad vodou a naklonila se nad ni. Na plané jabloni žloutlo listí a červenala malá jablíčka.

Vítr čeřil vodu, v chatě za jezerem někdo hrál na kytaru a falešně, ale s plným nasazením zpíval.

Tak je to asi pravda, řekla jsem si v duchu. Asi se to fakt stalo, a je to ta největší ironie mého života. Jabloň jásavě zašuměla, zřejmě mi četla myšlenky. Zbývalo svěřit se mámě. Vyjekla, jako bych ji štípla do stehna: „Ale ne! To není možné! Ty si vymýšlíš!“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Ba ne, je to na devadesát devět procent pravda. Chvilku popadala dech, pak dokázala promluvit, i když trhaně: „Takže vy se… deset let snažíte o dítě, a ve chvíli, kdy ten… mizera zmizí, tak…“ Přikývla jsem. Přesně takhle to bylo.

Zákaz vstupu

Naši byli šťastní jako snad ještě nikdy v životě. Šťastní, zároveň ale zuřili, což je hodně zvláštní a nečekaná kombinace. „Skočím do krámu pro ovoce, musíš teď jíst hodně vitaminů,“ řekla máma. „Já toho grázla zabiju!“ zařval táta.

„Vybuduju tady vodní příkop a padací most a slibuju,“ zahrozil rukou k nebesům, „že syna nikdy neuvidí!“ Když mu došel dech, namítla jsem: „Tati. Bude to holka.“ Stále zuřil: „Smířím se i s holkou, ale ten lotr, ten chuligán, ten lump mi nesmí do baráku!“

Otevřel dokořán okno a hulákal: „Zákaz vstupu!“ Byli jsme s Michalem deset let manželé a celé ty roky jsme si přáli dítě, marně. Před asi třemi měsíci mě opustil, odešel k jiné ženě, vzal si všechny věci a oznámil, že se chce nechat rozvést.

Paradox. Tak moc toužil po děťátku a v době, kdy si balil kufry, se jeho přání konečně vyplnilo. Bylo mi jedenačtyřicet. „Jestli s ním ještě někdy promluvíš, tak tě vydědím!“ řval táta.

Okamžitě toho nechte!

Život byl najednou hezký. Za okny se proháněla vichřice a trhala jablka a hrušky ze stromů, v komíně kvílela meluzína, na vrata tloukli známí z mokré čtvrti, aby levně odkoupili ovoce a odvezli ho do palírny. Byla jsem radostí bez sebe, ukázalo se, že čekám holčičku.

Kluka jsem nechtěla, protože chlapům vůbec nerozumím. Jedné zvlášť bouřlivé noci mi jeden vlezl do baráku oknem a zůstal na snídani, ba i na veškeré další snídaně.

Po krátké zběsilé rvačce s mým tátou a mámině ječení: „Okamžitě toho nechte!“ byl puštěn ke stolu, kde si směl vzít hrnek šípkového čaje a obložený chleba. Jednou budeme dceři vyprávět, co předcházelo jejímu narození, ale zatím je na to podle mě ještě malá.

Lenka (49), Vyškov